Árbakkinn. Foto: Kristýna Sigmundová.
Einarssonova báseň vypráví o islandské řece, která ve svém modrém snu hraje na smyčce a peřeje, vypráví o jejím dávném umění skládat symfonie a o ozvěně zvuků a melodií, které rezonují v lidském srdci. Atmosféra islandské přírody a její čas, který nerušeně a nevzrušeně plyne, nás provází celou inscenací. Specifické tempo samo v sobě zahrnuje čas navázaný na pozvolné přírodní rytmy, pohyby zvěře a rostlin. Je to také čas, který vzájemně provazuje hned několik dějů, takže každá malá změna nebo posun znamenají hlubokosáhlé proměny, což se v inscenaci jasně odráží.
Na potemnělé scéně je pouze hlína, tři podélné kartonové roury podobné válcovým objektům bez vnitřku, jakési tubusy, a dvě těla. Tanečníci Šárka Říhová a Šimon Klus jsou minimálně oděni a hnědá zemina, která je rozeseta po celé scéně, smývá hranici mezi tělem a krajinou, pot se mísí s hlínou, hlína s kůží a vše, co je zdánlivě neživé, ožívá.
Performeři za doprovodu pochmurné ambientní hudby roztančí svá těla do nenuceného, plynulého toku pohybů, při kterých používají přirozené linie a energii svých těl. Hudební podkres úzce spolupracuje s tancem. Nepřináší určující rytmus a tempo, ale podporuje téma a dotváří atmosféru.
Ve fyzicky velmi náročném tanci plném změn v rytmu, rychlosti a směru duo fyzicky zobrazuje pulzující rytmy zvěře a rostlin, přírodní rytmy vod, země nebo kamene.
Ke třem tubusům zaujímají performeři různé vztahy, které iniciují nový pohyb a změnu dění na scéně. Objekty symbolizují architekturu a zároveň nesou význam industrializace. Tvar válce je neurčitý. Není v něm žádná ostrá hrana, která by určila konec, je v něm spíše jistá návaznost. Také obrazy kontinuálně plynou, není mezi nimi jasná hranice a v mnohých vidíme daleko přes jejich zakončení. Nerušené plynutí neurčitého a neuchopitelného času definujícího život, jak jej známe, probouzí všechny přítomné k citlivosti pro přirozený řád a koloběh, k čemuž celá akce směřuje. Tato citlivost nás váže k přírodě silněji, než si uvědomujeme.
Ačkoliv je znatelný rozdíl mezi budujícím, dynamickým, rychle řešícím mužem a trpělivou a střídmou ženou s citlivým duchem, není primárně důležité, že se jedná o rozdílná pohlaví. Těla performerů představují buď rovnocenné partnery, nebo se propojují do jedné osoby, potažmo hmoty. Mají mezi sebou silný, vnímající vztah, který je spojující a proměňující se zároveň. V závěru jde o splynutí, jakési svázání tanečníků s matičkou zemí, i o odevzdání se sobě navzájem. Za doprovodu téměř meditační hudby oba manifestují svá rozhodnutí, která každý sám za sebe učinil.
Psáno z představení 4. října 2020, Studio Alta.
Árbakkinn
Choreografie a koncept: Štěpána Mancová
Tanečníci: Šárka Říhová, Šimon Klus
Choreografická spolupráce: Eva Stará
Hudba: Konstantin Wolkenstein
Světelný design: Josef Malík
Kostým: Blanka Klusová
Premiéra: 14. 9. 2020
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 6x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?