Petr Boháč již není považován za „šíleného“ režiséra, na jehož inscenace je nutné mít silný žaludek, ale za „trendy“ autora s osobitě experimentálním rukopisem „svého“ fyzického divadla, které vytváří společně s performerkou Miřenkou Čechovou. Palác Akropolis (téměř jako domovská scéna souboru) poskytl 5. listopadu 2013 zázemí české premiéře Antiwords (následující prý po dvanácti českých předpremiérách a jedné americké premiéře), tedy absurdně pojatému zpracování absurdního dramatu Audience Václava Havla v režii Petra Boháče, který koncepci připravil dohromady s Miřenkou Čechovou a s Sivan Eldar, jež se navíc autorsky podílela na zvukové stránce projektu
Jak psát o představení, které bylo už několikrát podrobně obsahově popsáno a zrecenzováno z v různých pohledech přispěvatelů divadelních blozích a serverech, i když premiéru v české zemi ještě nikdo neviděl? Třeba jako o dalším příkladu toho, jak lze využívat tradiční prostředky tvorby v moderním dramatu k vytvoření nového divadla v současné formě i obsahu. Nebo o fyzičnosti, jež je na scéně ve své podstatě opravdovostí fyzického jednání na scéně, a nikoli fyzicky náročnou sestavou pohybových sekvencí. Možná jednoduše řečeno: performance Antiwords je výbornou pohybovou studií jednání aktérů dramatu zasazenou do rámce absurdity dnešní společnosti i skutečnosti v jevištním dění nazvaném (ono jevištní jednání) režisérem v úvodním slovu jako „explicitní chlastání“.
Není nutné znát Havlovu hru dopodrobna ani inspirační zdroje režiséra. Poselství absurdity, beznaděj daná i nedaná dobou, poetika opilecké sebelítosti, to vše mluví samo za sebe. Je to právě Havlova genialita, která baví i mrazí cíleností myšlenky samotného dramatu. Je to ale i výjimečná schopnost tvůrců Antiwords postihnout tento žánr invencí vlastního pohledu na dnešní absurditu ohraničenou autorským prologem a epilogem jako bránou do časové smyčky. „Havlův“ děj je výborně řemeslně i umělecky zformován sekvencí gest rezonujících v pohybovém slovníku a vyjadřujících exaktně jednání postav a pro méně senzitivní jedince i vtěsnaných do opakujících se slovních smyček sestřihaných v reprodukovaném hlase Pavla Landovského. Pochází ze zvukového záznamu adaptace hry v režii Jiřího Menzla z roku 1975, který byl právě tím inspirativním východiskem autorů. Šíp původní myšlenky je zostřen, let usměrněn a cíl zasažen. Největší paradoxy vyvolávají absurdně v divácích největší salvy upřímného smíchu. Lacině vyhlížející gag se stane efektivním divadelním znakem s dvojsmyslem, který zřejmě mnohým nedá spát. Obě postavy mění charakter rolí podle konkrétní židle, protože si stačí jenom odskočit za lidskou potřebou a po návratu je už místo obsazeno stejně vypadající, a přece jinou osobou, která znovu jen opakuje již známé fráze gest: „Dáte si pivo?“ Jindřiška Křivánková jich během inscenace do sebe obrátí nemálo a Miřenka Čechová je v konzumaci o malý krok pozadu. Rozeznat je však lze jen, když aktivně pijí. Sládek i Vaněk mají totiž na velkých dutých hlavách připomínajících budovatelské busty stejné tváře (autorkou je sochařka Paulina Skavová), přičemž performerkám tyto masky po většinu představení zakrývají obličeje. Pohybují se s nimi sebejistě, absurdní groteska je dokonalá. Jen pít v nich nejde; s postupujícím časem se bez nich lze jde udržet v roli jen těžko, případně je záměr v souladu s pointou Havlovy hry, která je završena a ukončena stejnou absurditou, s jakou distingovaná nesmělost intelektuála Vaňka rezignuje: „Stejně je všechno na hovno…! …!“ Můžeme se tomu smát nebo jen zírat, co stav, nálada a promile dovolí.
Spitfire Company svým představením Antiwords opět otevřeli jednu z pomyslných branek, od kterých vede staronová inscenační cesta svébytné formy projevů fyzického a pohybového divadla ve zpracování předlohy divadelní hry, jež sama o sobě provokuje tématem, zaměřením a vlastně i osobou autora. Provokace je zároveň i znakem charakteru tvorby souborů fyzického divadla, je v jistém slova smyslu, významnou složkou jejich podstaty (snad proto se autorce této recenze jeví absurdně i reflexe vnímající Havla jako „divadelní klasiku“ či polemizující nad mírou inscenační úcty vůči tomuto dílu). Vzájemná očekávání byla tedy naplněna nejen interakcí, což svědčí spolu s pohledem na produkci či, chcete-li, repertoár skupiny Spitfire Company o profilaci jasné umělecké vize jejích tvůrců. Psáno z české premiéry 5. listopadu 2013, Palác Akropolis. Antiwords
Koncept: Miřenka Čechová, Sivan Eldar
Režie: Petr Boháč
Performace: Jindřiška Křivánková, Miřenka Čechová
Hudba: Sivan Eldar
Light design: Martin Špetlík, Robert Janč
Masky: Paulina Skavova
Česká premiéra: 5. 11. 2013 Foto: Filip Jandourek
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace