Antiwords v české premiéře
Mezinárodní úspěch spojený s ohlasem napříč divadelními žánry, prestižní ocenění, silnější zázemí, pozitivní veřejná „šuškanda“. Produkce Spitfire Company nutí obracet pozornost diváků od divadelní konvence či sebestředného současného tance až za hranice standardu hlavního proudu dnešní divadelní a taneční tvorby. Využívá situace a potenciálu flexibility nonverbálního divadla, čímž už nyní prostoupila do povědomí odborné veřejnosti a postupně atakuje i laické diváky. Petr Boháč již není považován za „šíleného“ režiséra, na jehož inscenace je nutné mít silný žaludek, ale za „trendy“ autora s osobitě experimentálním rukopisem „svého“ fyzického divadla, které vytváří společně s performerkou Miřenkou Čechovou. Palác Akropolis (téměř jako domovská scéna souboru) poskytl 5. listopadu 2013 zázemí české premiéře Antiwords (následující prý po dvanácti českých předpremiérách a jedné americké premiéře), tedy absurdně pojatému zpracování absurdního dramatu Audience Václava Havla v režii Petra Boháče, který koncepci připravil dohromady s Miřenkou Čechovou a s Sivan Eldar, jež se navíc autorsky podílela na zvukové stránce projektu
Jak psát o představení, které bylo už několikrát podrobně obsahově popsáno a zrecenzováno z v různých pohledech přispěvatelů divadelních blozích a serverech, i když premiéru v české zemi ještě nikdo neviděl? Třeba jako o dalším příkladu toho, jak lze využívat tradiční prostředky tvorby v moderním dramatu k vytvoření nového divadla v současné formě i obsahu. Nebo o fyzičnosti, jež je na scéně ve své podstatě opravdovostí fyzického jednání na scéně, a nikoli fyzicky náročnou sestavou pohybových sekvencí. Možná jednoduše řečeno: performance Antiwords je výbornou pohybovou studií jednání aktérů dramatu zasazenou do rámce absurdity dnešní společnosti i skutečnosti v jevištním dění nazvaném (ono jevištní jednání) režisérem v úvodním slovu jako „explicitní chlastání“.
Není nutné znát Havlovu hru dopodrobna ani inspirační zdroje režiséra. Poselství absurdity, beznaděj daná i nedaná dobou, poetika opilecké sebelítosti, to vše mluví samo za sebe. Je to právě Havlova genialita, která baví i mrazí cíleností myšlenky samotného dramatu. Je to ale i výjimečná schopnost tvůrců Antiwords postih
nout tento žánr invencí vlastního pohledu na dnešní absurditu ohraničenou autorským prologem a epilogem jako bránou do časové smyčky.
„Havlův“ děj je výborně řemeslně i umělecky zformován sekvencí gest rezonujících v pohybovém slovníku a vyjadřujících exaktně jednání postav a pro méně senzitivní jedince i vtěsnaných do opakujících se slovních smyček sestřihaných v reprodukovaném hlase Pavla Landovského. Pochází ze zvukového záznamu adaptace hry v režii Jiřího Menzla z roku 1975, který byl právě tím inspirativním východiskem autorů. Šíp původní myšlenky je zostřen, let usměrněn a cíl zasažen. Největší paradoxy vyvolávají absurdně v divácích největší salvy upřímného smíchu. Lacině vyhlížející gag se stane efektivním divadelním znakem s dvojsmyslem, který zřejmě mnohým nedá spát. Obě postavy mění charakter rolí podle konkrétní židle, protože si stačí jenom odskočit za lidskou potřebou a po návratu je už místo obsazeno stejně vypadající, a přece jinou osobou, která znovu jen opakuje již známé fráze gest: „Dáte si pivo?“
Jindřiška Křivánková jich během inscenace do sebe obrátí nemálo a Miřenka Čechová je v konzumaci o malý krok pozadu. Rozeznat je však lze jen, když aktivně pijí. Sládek i Vaněk mají totiž na velkých dutých hlavách připomínajících budovatelské busty stejné tváře (autorkou je sochařka Paulina Skavová), přičemž performerkám tyto masky po většinu představení zakrývají obličeje. Pohybují se s nimi sebejistě, absurdní groteska je dokonalá. Jen pít v nich nejde; s postupujícím časem se bez nich lze jde udržet v roli jen těžko, případně je záměr v souladu s pointou Havlovy hry, která je završena a ukončena stejnou absurditou, s jakou distingovaná nesmělost intelektuála Vaňka rezignuje: „Stejně je všechno na hovno…! …!“ Můžeme se tomu smát nebo jen zírat, co stav, nálada a promile dovolí. Spitfire Company svým představením Antiwords opět otevřeli jednu z pomyslných branek, od kterých vede staronová inscenační cesta svébytné formy projevů fyzického a pohybového divadla ve zpracování předlohy divadelní hry, jež sama o sobě provokuje tématem, zaměřením a vlastně i osobou autora. Provokace je zároveň i znakem charakteru tvorby souborů fyzického divadla, je v jistém slova smyslu, významnou složkou jejich podstaty (snad proto se autorce této recenze jeví absurdně i reflexe vnímající Havla jako „divadelní klasiku“ či polemizující nad mírou inscenační úcty vůči tomuto dílu). Vzájemná očekávání byla tedy naplněna nejen interakcí, což svědčí spolu s pohledem na produkci či, chcete-li, repertoár skupiny Spitfire Company o profilaci jasné umělecké vize jejích tvůrců. Psáno z české premiéry 5. listopadu 2013, Palác Akropolis. Antiwords
Koncept: Miřenka Čechová, Sivan Eldar
Režie: Petr Boháč
Performace: Jindřiška Křivánková, Miřenka Čechová
Hudba: Sivan Eldar
Light design: Martin Špetlík, Robert Janč
Masky: Paulina Skavova
Česká premiéra: 5. 11. 2013 Foto: Filip Jandourek
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace