Vzpomínka na Jana Reimosera: „Všestranný odborník jeho formátu i autority v současném tanečním dění u nás chybí.“

30. 5. 2019 osobnosti

Jan Rey: Jak se dívat na tanec.

Dne 30. května uplyne čtyřicet let od úmrtí tanečního teoretika a kritika Jana Reimosera. Na tuto osobnost, která výrazně ovlivnila také taneční školství v Čechách, zavzpomínal choreograf František Pokorný:

„Když to jméno vyslovuji, cítím vůni doutníku, který byl spolehlivou identifikací nejen jeho bezprostřední blízkosti, ale známkou jeho přítomnosti na katedře tance, kterou založil. Zpočátku přednášky i semináře probíhaly v paláci Kotva v posledním patře, kde byla přednášková místnost a malý baletní sál. Později jsme sdíleli první patro v Ledeburském paláci s katedrou scénografů. Poněvadž nebyl otevřen obor choreografie, spolu s Vladimírem Vašutem jsme se přihlásili na obor teorie tance. Jan Reimoser, zpočátku docent, později profesor, byl vedle pana Emanuela Siblíka fundovaný zejména v oblasti historie tance. Zatímco E. Siblík ochotněji směřoval k reformním tendencím tanečního umění, Jan Reimoser, snad to bylo i dobou, v které jsme žili (padesátá léta), se orientoval trochu konzervativněji. Jeho zásluhy v oblasti tance té doby jsou však nesporné. Hodnotím zejména velmi pozitivně poválečné založení měsíčníku Taneční listy, které zřejmě smetl nástup komunistického režimu a které se nám podařilo obnovit díky proměně časopisu Lidová tvořivost znovu v Taneční listy. Jeho kniha Jak se dívat na tanec byla učebnicí pro všechny zájemce o tanec. Jeho útlý sborník tanečních libret byl rovněž zásadní pro tehdejší taneční dramaturgii. Často jsme se, v rámci seminářů, s ním dostávali do názorových střetů. Je třeba zdůraznit, že oponentní názory toleroval, zdaleka nebyl v baletu sebestředný konzervativec. Jeho doménou byly odborně fundované a často přísné kritiky, které však přesně analyzovaly danou inscenaci. Bezesporu byl jako odborník, organizátor a pedagog váženou a respektovanou osobností. Myslím, že všestranný odborník jeho formátu i autority v současném tanečním dění u nás chybí. A přiznám se, že mi chybí i ta vůně jeho doutníků.“

Jan Reimoser

16. 5. 1904 – 30. 5. 1979

Pseudonym Jan Rey. Studoval matematiku, fyziku a estetiku (žák F. X. Šaldy, O. Zicha, Z. Nejedlého); během studií se zajímal o teorii tance. Položil základy české taneční teorie, historie i dramaturgie, zasloužil se o popularizaci tanečního umění. Podílel se významně na založení českého státního tanečního školství (TKP 1945, TKB 1946, TK DAMU/HAMU 1949), sám pedagogicky působil na TKP, TK DAMU a TK HAMU, 1949–1973 jako vedoucí katedry, 1951–1974 profesor dějin a teorie tance (žáci B. Brodská, J. Holeňová, J. Hošková, E. Krakešová, F. Pokorný, N. Rybínová, V. Vašut a další.). Současně byl v letech 1955–1959 a 1967–1971 profesorem VŠMU Bratislava (z jeho žáků např. A. Pastorová, E. T. Bartko). Systematicky se věnoval taneční kritice, články publikoval od třicátých let (jako Jan Reimoser, Jan Rey, JR, jr, Rejnok) v denících Venkov, Práce, časopisech Klíč, Divadlo, Divadelní zápisník, Literární noviny, Divadelní noviny, Hudební rozhledy aj. Vydával odborný taneční časopis Taneční listy (jednotlivá čísla 1934, 1937 a v souvislé řadě 1947–50), časopis Živý tanec (1937, 1939). V letech 1930–1941 a 1946–1948 založil edici Terpsichora a Taneční knihovnu Athosu (1946), v nichž vyšlo 17 titulů, jejich autory byli např. J. Jenčík: Anita Berberová (1930), Tanečník a snobové (1931), Taneční letopisy (1946), Skoky do prázdna (1947) a dále H. von Kleist: Tanečník a loutka (1930), Lukianos: O tanci (1930), J. Neruda: České národní tance (1930), F. Pujman: Taneční tvarosloví (1941), I. Duncanová: Tanec (1947). Z řady jeho překladů jmenujme například Listy o tanci a baletech J. G. Noverra (1946). Založil Společnost přátel tance (1936) a po 2. světové válce, vedle zásluh o taneční školství, aktivoval v roce 1963 založení časopisu Taneční listy v nakladatelství Orbis. Jako kritik systematicky sledoval českou taneční scénu, plasticky zachytil například uměleckou činnost J. Jenčíka a S. Machova; problematický byl jeho postoj k hnutí výrazového tance a k tvorbě I. V. Psoty. Zasloužil se o rozšíření české odborné taneční literatury. Napsal 15 titulů, zaměřených hlavně teoreticky a popularizačně, například Psychologie tance (1928), Klasické taneční názvosloví (1932), Charles Louis Didelot (1937), Tanec jako divadlo (1938), Tanec příživníkem hudby, Učebnice akademického tance I. a II. (1946, 1948), Jak se dívat na tanec (Praha 1947, Varšava, přeložila I. Turská 1958), Baletní slovníček (1960), reprezentační publikace s fotografiemi Z. Tmeje Die Welt des Tanzes (1955). Autor 18 realizovaných baletních libret, která patří k základům poválečného českého baletního repertoáru, například Eufrosina, Ferda Mravenec, Filosofská historie, Honza a čert, Ondráš, Sněhurka, Sluha dvou pánů, Švanda dudák, Ve stínu lípy/Nikdy již válka, Viktorka, Zlatá kačka. Významná byla rovněž Reimoserova poválečná dramaturgická spolupráce se S. Machovem. Byl manželem Evy Vrchlické ml.