Vladimíru Vašutovi k 85. narozeninám přejí jeho milí

Vladimír Vašut. Foto: Archiv V.V.

V naší paměti ovšem zůstává jako mladík, jenž usazen u kavárenského stolku s nohou přes nohu, s nezbytnou cigaretou v ruce, se šibalským úsměvem v tváři a dvojkou vína na stole. Tak, jak jsme ho vídali léta, jak svému okolí vypráví potměšilé přesně formulované sarkasmy s kultivovaným přednesem. Samozřejmě, má na svědomí Český taneční slovník, řadu baletních libret, knížky o Machovovi, Gabzdylovi a Šmokovi a řadu studií a kritik. Ráda ho čtu. Ještě raději poslouchám, protože svůj projev vždy obohatil o nějaký výrazový doplněk.

Vladimíre, tisknu Ti pravici, Bíba Brodská.    

Když se řekne Vladimír Vašut:

1. Vybaví se mi člověk, který inicioval můj nástup do mého prvního profesionálního tanečního angažmá – Pražského komorního baletu, někdy v roce raz dva. Vděčím mu už tedy za jakési podstatné „škrtnutí sirkou“.

2. Vzpomenu na jeho zvláštní vytrvalostní styl kraulu, jímž bez přehánění obrazně obeplaval během života celou zeměkouli. Příklad síly vůle a smyslu pro řád a práci na sobě.

3. Znovu mám před očima věty a odstavce z jeho statí, studií, knih a recenzí. Nádherná a osobitá práce s jazykem, intelekt, humor a erudovanost.

4. Na jazyku zas cítím chuť ryzlinku či šedé rulandy v mnoha sklenicích, které jsme spolu během času vypili.

5. A taky vidím a vnímám především opravdového chlapa. Veselého, férového kumpána a snad i přes ten věkový rozdíl, kamaráda.  

Milý Vladimíre,

doufám, že Ti nevadí těch výše zmíněných pět bodů, ve kterých jsem trochu popustil uzdu své paměti. Předně mi dovol, abych Ti k Tvým nádherným půlkulatinám moc pogratuloval.

Jelikož vím, že v poslední době nejsi v té úplně nejlepší formě, do dalších let přeju hlavně hodně zdraví! A štěstí pochopitelně stejnou měrou, protože od Šmoka oba víme, jak to bylo s tím Titanicem. Tam byli sice všichni zdraví, ale bylo jim to hov… (houby) platný.

Myslím, že Ty jsi štěstí v životě měl a budeš ho mít pořád dál. A vím, že velkou jeho částí je Tvá Jitka. Gratuluji tedy i k tomu a oběma Vám přeji ze srdce všechno dobrý.

Tvůj Petr Zuska  

Vždy elegantnímu a sošnému Vladimírovi,

doposud nepřekonanému a nepřekonatelnému baletnímu kritikovi s encyklopedickými znalostmi, analytickým pohledem a úžasnou češtinou,

přeje vše nejlepší

Ivanka Kubicová    

Jednoho dne zazvonil na mém stole telefon a ozvalo se: „Tady Vašut. Opělíku, nechceš nastoupit do PKB jako vedoucí provozu?“ A tak to všechno začalo.

Vladimír Vašut – kritik, dramaturg, libretista a pedagog – je mým dlouholetým spolupracovníkem, kamarádem a přítelem. Měl velký vliv na můj život s baletem a naučil mě mnohému: například vztahu k výtvarnému umění. Na turné v Madridu rozhodl, že půjdeme do Salino Prado. Cestou z hotelu jsme viděli malou kavárničku a řekl: „Tady je nejlepší espreso a soberano.“ Byl krásný den a cestou jsme potkali ještě další krásnější venkovní kavárničky… a Prado pak už bylo zavřené!

Na Tchaj-wanu jsme společně štychovali – on na levé straně, já na pravé. Na Krétě se mnou nosil baletizol – samozřejmě, že on vpředu, já vzadu. Byli jsme v devadesátých letech skvělý tým, ještě nás doplňovali Pavel Šmok a Dr. Vladimír Cibulka. Na jaře 1997 jsem ho pozval, aby napsal knihu o Pavlu Šmokovi, který měl na podzim 70. Někam mě tehdy poslal… ale stihli jsme to a vznikla pěkná kniha Pavel Šmok na přeskáčku. Vladimír obstarával všechny texty do programů. V roce 2002 napsal do programu Don Juan a Golem o mně krátké povídání. V textu mělo být J. O. je „neméně důležitý“, ale v tiskárně sazeč vysadil „nejméně důležitý“. A tak jsem zůstal v rámci PKB dodnes. Prožili jsme tam mnoho krásných a veselých příhod a doufám, že náš vztah ještě nějaký ten rok krásným zůstane. K jeho narozeninám mu přeji hlavně zdraví a děkuji jeho ženě, že se o něj tak úžasně stará!

Jiří Opěla – s díky, že mohl být producentem, štychařem i nosičem baletizolu pro PKB.  

Milý Vladimíre! Milý oslavenče!
Při slově "autorita" se mi vybaví tvé jméno a tvůj pohled, který nás - tvé studenty (ale ještě i dlouho po absolutoriu) dovedl zbavit schopnosti cokoliv smysluplného ze sebe vypravit - a ty jsi právě tu "smysluplnost" vždy právem od nás chtěl. Jsem ti velmi vděčná za nároky, které jsi kladl na naše přesné vyjadřování, jsem vděčná za ten lehce ironický pohled tvých očí, které toho z tanečního oboru tolik viděly, a za pichlavé otázky, zpochybňující naše výroky, které nás nutily jít do hloubky a odhalovaly někdy až na dřeň naše nedostatky v zacházení s českým jazykem. A přitom jsi byl vzorem noblesy a galantního chování, vždy jsi nám nabídl kávu a nikdy nezapomněl pomoci do kabátu. 
A jak bylo podnětné sledovat tvé diskuze s kolegy z oboru, diskuze mnohdy velmi vášnivé, při kterých jsi dokázal vyprovokovat v lidech tolik myšlenek - a o to ti šlo! O tvůrčí myšlení o choreografické tvorbě. Nebylo ale snadné s tebou držet krok, a tak jsi většinou do cílové rovinky doběhl sám se svou mistrnou argumentací, bavil jsi se svým vítězstvím díky svým znalostem a bezkonkurenčnímu přehledu po oboru, zatímco ostatní těžce lapali po dechu, neboť ti nestačili... Nezapomenu na tvou pochvalu za mou první recenzi ve Večerní Praze a na to, kdy jsi mě uznal za tvou kolegyni. Milý jubilante, přeji Ti vše nejlepší k narozeninám! Je to dar mít v našem oboru takový vzor, takovou autoritu, jakou jsi nám ukázal.

Helena Kazárová  

Nechce se mi věřit, že už je to tolik let, kdy jsem se s Vladimírem Vašutem setkala poprvé. Jako studentka prvního ročníku taneční teorie na AMU jsem ho vyčkávala se svou kolegyní na chodbě Ledeburského paláce. Přišel vysoký, štíhlý muž a hned úvodní hodinu bylo jasné, když jsme ho v kuloárech nepoznaly a položily mu otázku, zda neví, kde je profesor Vašut, že naše entrée se stalo trapasem hodným potrestání v podobě hodně nepříjemných otázek, co že na fakultě pohledáváme… A tak započalo mé setkávání s tímto šarmantním kritikem, publicistou. Obdivovala jsem jeho břitký názor na věc, způsob psaní a argumentace. Čas běžel a měla jsem to štěstí, že Vladimír vedl mou diplomovou práci. Jeho přísnému oku nic neuniklo, když bylo třeba, uměl být i sarkastický, ale také pochválit. Tehdy jsem také poznala jeho příjemnou ženu Jitku, když jsem docházela do Štěpánské, kde tehdy bydleli. Díky Vladimírovi asi také stále o tanci píšu. Za velkou poctu považuji, když mi nabídl tykání a napsal v roce 1997 do své knihy o Pražském komorním baletu (Pavel Šmok na přeskáčku) věnování: „Milé Lucce, kdysi žákyni, dnes kolegyni, neřkuli konkurenci.“

Milý Vladimíre, vážím si toho, že mě za ni považuješ. Je to také díky Tobě, když jsi nás vedl k přemýšlení o tom, co, jak a proč píšeme… Vše nejlepší k Tvým pětaosmdesátinám Ti ze srdce přeje

Lucie Dercsényiová    

Milej Vladimíre,

nějak mi nejde té pětaosmdesátce uvěřit. Je to zhruba dvacet let, co jsem se stal Tvým studentem a Ty mým průvodcem k umění taneční kritiky. Nebyl jsi učitelem z příruček, v diskusích s námi studenty sis nebral servítky, pro jadrné – ale nutno přiznat zasloužené – slovo jsi nešel daleko. Avšak bylo to nejen vzrušivé a vzrušené, ale především velmi inspirativní. Časem jsme se přesunuli z učeben do kavárny. Pozval jsi nás na kávu a seminář mnohdy nabitý vášnivou diskusí, kdy se pitvala inscenace na součástky, se protáhl na tři i čtyři hodiny. Pečlivá analýza, znalost kontextu – to byl jen jeden rozměr taneční kritiky, k níž jsi nás vedl. Pro Tebe byla kritika také výsostný literární útvar. Obdivoval jsem, jak se s naší mateřštinou mazlíš, jak pro charakteristiku tanečního umění volíš slova, která dávají barvu a vůni, jak se nebojíš slov a obratů zapomínaných a nepodléháš jazykové módě.

Naše školní setkávání se proměnila v setkávání pracovní a v krásné přátelství. S přimhouřenýma očima mého šéfa jsem odcházel z Divadelního ústavu jednou za týden či dva na dopolední – často vskutku pracovní – kávu s Tebou. V posledních letech už to byl téměř rituál, kdy jsme se posadili v oblíbené kavárně Orient a pan číšník Ti přinesl zapalovač. Otázkou bylo jen, zda zůstaneme u kávy, nebo si dáme po decce bílého suchého.

K narozeninám se přeje hodně zdraví. Není to klišé. Vladimíre, buď zdravej, jak jen to půjde. Přeju Ti, aby Tě, pokud možno, bavily Tvé neřesti a řesti a abys měl u sebe stále svého milujícího strážného anděla Jitku.

Mimochodem na přípitek tu mám ryzlink rýnský. Může být?

Roman Vašek      

Vladimír Vašut (*26. 3. 1931)

Taneční kritik, dramaturg, libretista. V letech 1950 až 1957 Vašut studoval dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a také taneční teorii na divadelní fakultě Akademie múzických umění. V roce 1964 se podílel na vzniku souboru Balet Praha Pavla Šmoka a Luboše Ogouna. Ke spolupráci se Šmokem se vrátil v roce 1984, kdy působil jako dramaturg Pražského komorního baletu, až do roku 1994, tedy celých deset let. V šedesátých letech také navázal spolupráci se Státním divadlem Brno. Mimo jiné byl přes dvacet let zaměstnán jako odborný pracovník divadelního ústavu Akademie věd ČR (tehdy ČSAV) v Praze. Velkou část svého profesního života věnoval tvorbě baletních libret. Z jeho pera vznikla například díla Batalion, Hirošima/Svědomí, Milá sedmi loupežníků, Plamen, Pygmalion, Šťastná sedma, nebo Toro. Ve spolupráci s Pavlem Šmokem to byl například Záskok či Nedbalky. Vašut se věnoval také pedagogice, vyučoval na Filozofické fakultě UK v Praze, či na Taneční katedře hudební fakulty AMU, kde se stal v roce 1993 profesorem, později též vedoucím katedry.

Vladimír Vašut byl aktivní i v publikační činnosti, napsal mnohé kritiky, studie a články v domácím i zahraničním tisku, také je autorem několika knih. Jmenujme Baletní libreta (Panton 1963), Saša Machov (Panorama 1986), V hlavní roli Emerich Gabzdyl (Profil 1988), Pavel Šmok na přeskáčku (Akropolis 1997), Svět tance a baletu (spoluautorství s Boženou Brodskou, AMU 2004). V roce 1989 získal Národní cenu ČSR za dramaturgickou specializaci.

Oslavenci přejeme vše dobré a mnoho krásných chvil v dalších letech!

Redakce Tanečních aktualit