Věra Muchková, rozená Štokrová (26. 6. 1930–12. 9. 2016) se narodila v Dřemčicích a tančila v amatérském Ruském souboru, v letech 1950–78 byla členkou Československého státního souboru písní a tanců (ČSSPT). V roce 1965 absolvovala Taneční katedru HAMU, obor pedagogika tance. Jako muzikální tanečnice se v ČSSPT uplatnila v tancích Rejdovák, Konopická, Holubička (1951), v roli Anky v Panu vrchním a čertovi (1954). Pro její neustále rozzářený výraz a úsměv na tváři se jí v souboru říkalo „cukřenka“.
Po ukončení taneční kariéry se věnovala taneční pedagogice, především menším dětem. Od roku 1970 pracovala jako taneční pedagog v Lidové škole umění (dnes ZUŠ). Spolupracovala se soubory lidových tanců jako například Mateník v Horní Bříze, v Domě dětí a mládeže a především s Evou Zeťovou v „domě pionýrů v Pražské Grébovce“.
Ivan Muchka (31. 7. 1930–12. 7. 2017) se narodil v Soběslavi a vystudoval Pedagogickou fakultu UK a Fakultu tělesné výchovy a sportu, obor biologie a tělesná výchova. V ČSSPT působil v letech 1951 – 82, kde jako muzikální, technicky i výrazově vybavený tanečník mužného zjevu a hluboce citového projevu ztvárnil mnoho tanečních rolí. Dokázal mistrovsky tančit tance různých folklorních regionů z repertoáru ČSSPT, ale i titulní postavu v tanečním obraze O Vojtkovi a bohaté šenkýřce (1959), Prince v Popelce (Špalíček), sólo ve Vojně (1963), Zlatá brána (1974) a mnohé další. Po ukončení taneční dráhy byl vedoucím taneční složky ČSSPT (1985 – 88). Jako pedagog působil především na Taneční konzervatoř hl. m. Prahy, kde vyučoval lidový tanec a jeho metodiku, po odchodu svého bratra Bohumíra Muchky i anatomii a poslední absolventy dovedl k maturitě v roce 2015.
Pánové, šlápnem do toho
K souboru ČSSPT se oba připojili, až když soubor z Kvasic (zámek u Zlína) přesídlil do Prahy. Soubor spolupracoval s mnoha významnými osobnostmi, které v nich zapalovali nadšení a lásku k folklóru. Byli to například Jožka Šaršeová, Cyril Zálešák, Vratislav Vycpálek, Pavel Krejčí, Arnošt Košťál, František Bonuš, Karel Plicka a další.
Právě s Karlem Plickou pořádali i členové souboru sběratelské výpravy do terénu. Jak Ivan Muchka na jedné přednášce vyprávěl, vzali batoh na záda a jeli. Při výpravách spali pod širákem, ve stodolách, na senících, po půdách, prostě kde se dalo. Potřebovali se také nějak přiblížit k lidem na vesnici, aby od nich získali informace, které potřebovali, tak pomáhali na poli, v hospodářství, dělali, co bylo právě potřeba. Pak měli možnost se zúčastnit místní zábavy a pozorovat lidové tanečníky, přidat se nemohli, to by nedopadlo dobře, když tance ještě neznali. Proto zapisovali všechno, co viděli, a pak to zkoušeli zatančit a zazpívat, možná i z toho důvodu byli tanečníci souboru tak věrohodní a opravdoví.
Ivan Muchka živě přiblížil jednu příhodu ze sběratelského výjezdu: „Vzali jsme ruksak a šli třeba na Slovensko. V Goralské oblasti na Suché hoře, to je až na severu za Moravským jezerem – poslední vesnice od Polska – byli tvrdý chlapi, horalé, dřevaři. Tenkrát to byl chudý kraj, dnes to už neplatí – a přijeli páni z Prahy, tak si nás museli vyzkoušet, jestli nejsme takoví běloručkové. Nás tam byla parta a ten dřevař nám řekl‚‘ je treba narúbať drevo‘, tak dobře. Šel jeden, ale nevyrúbal drevo, šel další, a pak přišla řada na mě. Já byl za války nasazenej na pile, tak jsem věděl jak na to, tam jsem štípal dříví každej den. Vzal jsem to, zasek, vobrátil jsem sekeru, sklepal jsem to klínem, podařilo se. Okamžitě roztály ledy a ten Jáno říkal, ‚Ivan vie rúbat drevo‘ a v ten moment jsem byl jejich. Kdykoliv jsem pak požádal vedoucího té kapely, tak řekl ‚ ‘jó zrobíme tú zábavu‘ a tam jsme se to pak my učili.“
Soubor neměl svou Pražskou scénu, a tak jezdil po „vlastech českých“ autobusy a vlaky, a to i do zahraničí. Dnes si asi nedovedeme představit, že bychom jeli dva týdny vlakem do Číny a po několika představeních opět dva týdny vlakem domů. Nebo autobusem, který měl zapřené dveře koštětem, aby se za jízdy neotevřely. Mnoho dalších historek nám Ivan Muchka vyprávěl někdy na přednášce, jindy jen tak během různých setkání a vedle něj jeho vždy usměvavá Věrka.
Muchkovi byli i lidé dobrodružní, z vyprávění jsem slyšela, že když soubor v roce 55 - 56 odjel do Paříže na tři měsíce, tak při jednom setkání na konzulátě lidem v souboru říkali, že mají už i novou matriku, tak kdyby se tam chtěl někdo vzít, že je mohou oddat. V souboru se vědělo, že Věrka a Ivan spolu chodí, tak je trochu povzbudili a do Prahy se vrátili již jako manželé. Ve vzájemné lásce, pochopení a úctě spolu prožili celý život.
Ivan Muchka vychovával mladé tanečníky na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy, nastudoval s žáky mnohé tance z repertoáru ČSSPT vždy velmi kvalitně a precizně. Často vzpomínal zvláště na klukovské číslo Pastevecké hry. Vyprávěl, jak ho tančili v kasinu v Deauville, kde byly dámy samý diamant, pánové v oblecích „a my jsme tam přišli v těch hadrech, ale měli jsme úspěch, dokonce přestali hrát rulety a dívali se na celé představení, nakonec nám i zatleskali.“
Prozradil nám i heslo, které si před vystoupením říkali: „Pánové, šlápnem do toho“. Používají ho dodnes i mnozí jeho žáci.
Na závěr připomenu historku, jak jednou na konzervatoři dostali pozvání do Ĺancien, na vystoupení na baletní soutěži: „Kromě klasického a moderního tance tam měl být i lidový tanec. Nacvičili jsme s žáky právě Pastevecké hry, panu řediteli se to příliš nelíbilo, že do takového prostředí to není vhodné. Já jsem jej ale přesvědčil, a když v představení přišel čas na ,hry‘ přišli tam ti otrhanci jako na pastvu. Nejprve se dámy francouzského baletního nebe divily, myslely si, že jsme přivezli nějaké artisty, ale když naši kluci spustili, tak dámy tleskaly, bouřily. To bylo číslo, které mělo úspěch po celém světě.“
Věra a Ivan Muchkovi, kteří by během léta slavili 90 let, byli skvělí lidé, učitelé i přátelé. Usměvavá Věra a důsledný, někdy přísný Ivan, ze kterého jsme měli respekt, ale lidé, kteří nikdy neodmítli prosbu o radu nebo pomoc.
Zdroje:
http://encyklopedie.idu.cz/index.php/Muchkov%C3%A1,_V%C4%9Bra – Věra
http://encyklopedie.idu.cz/index.php/Muchka,_Ivan – Ivan
přednáška na TK HAMU 8. 5. 2017
přednáška na TK HAMU 15. 5. 2017
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace