Diskuze k tématu:
O cizincích v českém tanci

Žijeme v otevřeném světě a slovy neuznaného největšího Čecha, může se to někomu nelíbit, může s tím nesouhlasit, ale to je tak jediné, co s tím může dělat. Dokonce si dovolím domněnku, že lidé okolo tance jsou poslední, kteří by se uzavírali. To oč tu běží, je redefinovat si národní soubor(y) právě v takovémto otevřeném světě. I optikou rozumu je jasné, že očekávání od Národního divadla, Národní galerie, Národního muzea je jiné než od těch bez slova Národní s velkým N v názvu. Už před třiceti lety se ukázalo, že umělci mají místo tam, kde politici končí, a tak i nyní si dovedu představit, že právě skrze umění se hledá prostor mezi národní hrdostí a nacionalismem, otevřeností světu a absenci vlastní identity či vize. Dovedete si představit, že právě baletní soubor Národního divadla by byl ten, který by prostor pro otevřenost v kontextu národní identity hledal v oblasti tance? Že by také hledal a podílel se na konkurenceschopnosti či dokonce jedinečné osobitosti studentů českých tanečních konzervatoří? Já si to představit dovedu, ale znamenalo by to pravděpodobně změnu. Opustit pozice, ať už ty myšlenkové nebo pracovní. Z pohledu diváka se mi ale zdá, že právě udržení pozic a obhajobě názorů je v tanci momentálně věnována největší energie. A Praha se této tendence stává hlavním městem. Nic mě nemrzí víc jako milovníka tance, jako rodilého Pražáka a hrdého Čecha. Ráda bych svou poznámku ukončila citátem současného (původem ruského, do USA emigrujícího a od 80tých let v Evropě žijícího) šéfdirigenta České filharmonie a stále pevně věřím, že jednou tato slova zazní i na platformě taneční: "Česká filharmonie se řadí mezi několik málo orchestrů, které si dokázaly zachovat svou jedinečnou identitu. V hudebním světě, který je čím dál více globalizovaný a uniformní, patří orchestr, jenž si uchová autentický výraz a zvuk, ke světovým uměleckým pokladům. Když mne orchestr a česká vláda požádaly, abych se stal nástupcem milovaného Jiřího Bělohlávka, cítil jsem se hluboce poctěn důvěrou, kterou do mne vložily. Pro umělce není větší výsady než být součástí instituce, která sdílí stejné hodnoty, stejné nadšení a stejnou oddanost hudebnímu umění."