Diskuze k tématu:
Festival RespondART – O nemocech společnosti i porodních bolestech demokracie

Dobrý den, Claro. Prosím, dovolte pár doplňujících postřehů k prvnímu představení, ať je obraz trochu úplnější. Sedla jste si v neděli v tom „veletržáku” vedle mne.  Neorganizovaně, na zem, byla to naše volba. Mohli jsme si sednout na jeden z gaučů nebo židlí kolem. Měla jste, všiml jsem si, oči občas zabořené v poznámkovém bloku, a teď už tedy vím lěpe proč (studentka tance, říkal jsem si, něco si kreslí a poznamenává, neodhadl jsem Vás tedy...). Nevím, nakolik třeba může tenhle pohled odezvzdaný papíru, za to, že na mě teď Váš text působí s prominutím trochu mimoběžně. Do části, kterou jste vyčetla z wikipedie, což je úplně v pořádku, téma je tam poměrně zevrubně rozepsané, se plést nebudu. Drobná nedorozumění a nepřesnosti se ukáží, teprve když se pustíte do reportážní části. Účelem, řekl bych, nebylo přitáhnout zejména pohled návštěvníků galerie zeshora, k tomu myslím stačilo chvíli se zaujetím vnímat chování lidí, které hudba a neobvyklé pohyby ve volně přístupné části galerie zaujaly. Tanečníků bylo celkem deset, nikoli šest, byli to ti lidé v černém a oproti návštěvníkům nalehko, různě se „v magickém Troffea čtverci” prostřídávali, někdy jich tančilo méně, jindy více, protože celé sedmi a půl hodinové představení, naposledy předváděné někdy loni v květnu v Mnichově pod otevřeným nebem, má svou, byť trochu skrytou, propracovanou dramaturgii. Fáze tématické, velmi variabilní, i ty přechodné; během těch druhých se tanečníci navzájem pokaždé sladí, takže to navenek možná chvilkami vypadá jako provozování celkem nekomplikovaných repetitivních pohybů, protože tyhle pasáže právě takové jsou, a celý za tím účelem vytvořený eůektronický hudební (mega)track tomu odpovídá; každý den někdo z jejich kruhu na sebe bere sólo, jehož účelem je „rozdat se” v jistou chvíli všem přítomným, návštěvníkům i tanečníkům (možná i proto jste Jin Lee vnímala tak intenzině oproti ostatním, protože v ten den to byla její role, ale ona je jistě pohybově velmi výrazná i tak, v tom Vám dávám za pravdu). Přišla jste, Claro, ve chvíli, kdy performance trvala už přes tři hodiny, což se do dění jistě nějak promítá a také je to pro Vás trochu ošidná pozice pro určování, kteří z tanečnic a tanečníků se právě ocitají „mimo prostor", protože se to v čase dost proměňuje. Ostatně by mě zajímalo, z čeho jste usoudila, že právě tohle by mělo být účelem? Mně, ale to je nejspíš osobní, připadalo zajímavější, že všichni protagonisté, tedy i ti kteří se dočasně ocitli vně prostoru, byly neustále v jakémsi těžko popsatelném napojení na kolegy „uvnitř", kteří byli právě v akci, vždy připraveni reagovat na z jejich pohledu „výzvu” k tomu, aby se znovu zapojili, a tak podobně — všiml jsem si toho, protože jsem si v určité chvíli chtěl s někým z nich promluvit, ale brzy jsem zjistil, že jsou na sebe navzájem tak soustředěni, že to v průběhu performance prakticky nebylo možné… Dodal bych ještě jako zajímavost ze zákulisí, že nápad na projekt vznikl při podrobnějším studiu materiálů v dobových archívech (ve Štrasburku) a téma se nesamozřejmě potkalo s něčím, na co dramaturg, choreograf, jeden z tanečníků (a taky hudebník a filosof) francouz Jean Baptisste Charlot myslel už dlouho, totiž, že tanec se stal v mezičase natolik organickou součástí jeho života, že začal přemítat o tom, proč vlastně všechny naše pohyby nejsou (nebo možná jsou?) taneční…? A Ceren Oran, kerá pochází z Terecka, ale žije v Mnichově, pak téhle ideji ve spojení s dávným nejasnostmi opředeným příběhem „dala tělo". O replice bych se za sebe mluvit neodvážil, spíše znovu-oživení v jiném čase, který si sám žádá své... (některé informace z rozhovoru s Jeanem Baptistem).  Petr S.