Taneční mládí 2019. Foto: Martin Roedl.
První státní taneční škola zaměřená na výuku budoucích profesionálních umělců byla dekretem ministerstva školství založena v roce 1945, ve stejném roce, kdy světlo světa spatřila Akademie múzických umění v Praze. Do té doby bylo vzdělávání mladých tanečníků zajišťováno především v soukromých školách a studiích výrazných osobností či v baletních školách při jednotlivých divadlech. V Praze již v meziválečných letech působila silná jména, jako Jelizaveta Nikolská, která si ze svých baletních studentek vytvořila i malý soubor, poznatky ze světa moderního tance přivážely ze zahraničí žačky Rudolfa Labana (Milča Mayerová), Émila Jaques-Dalcrozeho (Laurette Hrdinová, Jožka Šaršeová) i Isadory Duncan (Jarmila Jeřábková), velice oblíbené byly nejrůznější hodiny rytmiky vycházející z učení Françoise Delsarta. Nové taneční oddělení bylo připojeno pod hlavičku Státní konzervatoře a poskytovalo uchazečům čtyřleté vzdělání v klasickém, moderním, lidovém, a do počátku 50. let dokonce společenském tanci.
Tanečníkem za čtyři, pět, osm let
První pedagogové, jimž velel český taneční publicista a historik Jan Reimoser (1945 – 1951), se logicky rekrutovali z dříve fungujících studií, s sebou pak přinášeli metody a pohybové styly, které dále šířili, a postupně se začalo tříbit určité curriculum, jemuž bylo třeba studenty naučit. V 50. letech se navázaly první kontakty se sovětskými tanečními pedagogy, především z tehdejší leningradské Akademie Agrippiny Vaganovové (dříve Carské baletní školy, jež byla v Petrohradě založena již v roce 1738, což z ní po škole pařížské Opery z roku 1713 činí druhou nejstarší instituci svého druhu na světě, třetí je Královská baletní škola v Kodani založená 1771). Systém výuky mladých tanečníků byl v SSSR v té době na mnohem propracovanější úrovni a díky nabytým poznatkům se podařilo od školního roku 1959/1960 prodloužit vzdělání na pět let, aby byli absolventi dostatečně připraveni na profesionální kariéru a požadavky tehdejších souborů a choreografů.
K další proměně došlo v 70. letech, kdy v tanečním oddělení Státní konzervatoře působil pedagog a choreograf Boris Bregvadze. Otevřela se tzv. přípravka, tříletý program, do kterého žáci nastupovali po 4. třídě základní školy. Po jeho absolvování mohli po úspěšně splněných přijímacích zkouškách pokračovat v pětiletém konzervatorním studiu. K určitému ustálení vzdělávacího cyklu došlo v roce 1980, kdy se z tanečního oddělení Státní konzervatoře stala Hudební a taneční škola (HTŠ), jež už poskytovala osmileté taneční studium. V 90. letech, kdy se HTŠ proměnila v Taneční konzervatoř, se ještě na čas obnovilo studium pětileté pro obor moderního a lidového tance, to však skončilo na přelomu milénia 1999/2000. K poslední velké změně došlo roku 2002, tehdy získala škola své aktuální jméno – Taneční konzervatoř hlavního města Prahy i nového zřizovatele, magistrát hlavního města.
Od svého počátku se taneční konzervatoř profilovala jako instituce poskytující studentům co možná nejpestřejší taneční vzdělání. Ve středu stál (a podle současných učebních plánů i množství absolventů stále stojí) tanec klasický, doplněný technikami moderního a současného tance a studiem lidových tanců z Čech i ze zahraničí. Vedle absolventů klasického tance se jako první objevili absolventi tance lidového (1982), kteří posléze nacházeli uplatnění především v Československém státním souboru písní a tanců zakladatelky Libuše Hynkové. V hlavním oboru lidový tanec absolvovaly třídy dále v letech 1986 a 1991, v letech 1996–2000 byl lidový tanec spojen s tancem moderním (v rámci pětiletého studia), poslední absolventkou hlavního oboru lidový tanec byla v roce 2003 Michaela Rumánková. Od roku 2004 je tedy možné si od 5. ročníku za hlavní obor zvolit pouze mezi tancem klasickým a moderním. Výuka klasické taneční techniky vychází z metodiky A. J. Vaganovové, v moderním tanci se studenti seznamují především s technikami Marthy Graham, José Limóna nebo Lestera Hortona. Techniku Grahamové přijala konzervatoř do svého programu v roce 1972, kdy se její první pedagožkou stala Ivanka Kubicová.
Osobnosti pedagogické, choreografické i interpretační
V pedagogickém sboru se za historii školy vystřídala zvučná jména. Klasický tanec vyučoval mj. i Saša Machov (1948–1949), Naděžda Sobotková (1952–1954), Růžena Mazalová (1958–1961) a následně řada absolventů školy, jako Aneta Voleská (1990–1999), Hana Vláčilová (od 1994) nebo manželé Kateřina (od 1986) a Jaroslav Slavičtí (od 1972). Lidové tance vyučovali např. Zora Šemberová (1946–1948), František Bonuš (1954–1985) či Libuše Hynková (1978–1992) a Nelly Danko (od 1976), moderní techniky Laurette Hrdinová (1945–1958), Jožka Šaršeová (1945–1965), současný tanec např. Jan Kodet (2000–2004).
Každá škola se rovněž vždy pyšní výčty jmen úspěšných absolventů, získanými cenami, významnými angažmá a oslnivou kariérou. Pražská taneční konzervatoř během oněch 75 let vychovala již několik generací od Stanislava Buzka (absolvent 1955, sólista baletu v Düsseldorfu), Ladislava Fialky (1956, zakladatel československé moderní pantomimy) a Pavla Ždichynce (1961, sólista baletu Národního divadla v Praze) přes Vlastimila Harapese (1965, sólista baletu ND), Vladimíra Klose (1965, mj. sólista baletu ve Stuttgartu), Miroslavu Pešíkovou (1966), Michaelu Černou (1977) nebo bratry Miroslava a Luboše Hajnovy až po Dariu Klimentovou (1989, dlouholetá primabalerína English National Ballet, aktuálně pedagožka The Royal Ballet School), Terezu Podařilovou (1990, primabalerína ND Praha), Stanislava Feča (1990, sólista baletu ND a hostující sólista po celém světě), bratry Jiřího a Ottu Bubeníčkovy (1993, první sólisté v Hamburg Ballett, Jiří poté v Semperoper v Drážďanech), Adélu Pollertovou (1995, sólistka Hamburg Ballett i ND Praha), Jiřího Jelínka (1996, sólista mj. v ND Praha či Stuttgarter Ballett), Nikolu Márovou (1998, první sólistka ND Praha), Lukáše Slavického (1999, první sólista Bayerische Staatsballett, současný umělecký šéf baletu Jihočeského divadla), Zuzanu Zahradníkovou (1999, mj. první sólistka Bayerische Staatsbalett a členka souboru Ballet of Difference Richarda Siegala), Andreu Kramešovou (1999, první sólistka ND Praha či Deutsche Oper am Rhein), Matěje Urbana (2006, mj. první sólista Bayerische Staatsballett a Les Ballets de Monte-Carlo), Jana Váňu (2006, sólista kyjevského souboru Nacionalna opera Ukrajiny), Adama a Radku Zvonařovy (2009), Michala Krčmáře (2009, první sólista Suomen Kansallisbaletti v Helsinkách), Alinu Nanu (2010, první sólistka ND Praha), Matěje Šusta (2011, sólista Baletu ND), Patrika Holečka (2014, první sólista ND Praha) a mnohé další.
Výraznými choreografy se stali absolventi jako Jiří Němeček (1969), Daniel Wiesner (1967), hvězda z nejzářivějších Jiří Kylián (1967), Zdeněk Prokeš (1971), Libor Vaculík (1977), Václav Kuneš (1993), Hana Turečková (1999), Jiří Pokorný (2000), Tomáš Rychetský (2000), Viktor Konvalinka (2004) nebo Ondřej Vinklát (2011).
Zdeněk Prokeš (1971), Václav Janeček (1982) nebo Pavel Knolle (1985) spojili svou kariéru se souborem Laterny magiky a dostali se i do významných vedoucích funkcí (Prokeš byl ředitelem Národního divadla Brno 2003–2007, Janeček vedl taneční katedru pražské HAMU, kde je aktuálně prorektorem pro studijní záležitosti, Knolle do roku 2020 zastával funkci uměleckého šéfa Laterny magiky).
Bohemia Balet
Úkolem konzervatoře je samozřejmě připravovat studenty pro jeviště, k čemuž slouží hodiny scénické praxe. Aby získali ještě více zkušeností s reálným provozem profesionálního souboru, byl v roce 2004 založen Bohemia Balet, těleso, jehož členy jsou absolventi TKHMP. Během svého působení nastudoval celou řadu původních choreografií, jako např. balety Děvčátko se sirkami nebo Petr Pan, ve svém repertoáru má rovněž díla Jiřího Kyliána (Večerní písně, Indigo Rose, Un Ballo), Pavla Šmoka (Sinfonietta, Musica Slovaca, Trio g moll), Petra Zusky (Bolero, Růže), největšího uznání se souboru dostalo v roce 2008, kdy jako první (a dosud jediný) soubor v republice uvedl Suite en blanc francouzského choreografa Serge Lifara, který s tanečníky nastudovala bývalá étoile Opéra national de Paris Cyril Atanassoff.
Výkony studentů a bývalých absolventů si mohli diváci připomenout v rámci online oslav výročí školy. TKHMP si připravila přehlídku divadelních i televizních záznamů, dokumentů a pořadů, které za poslední roky vznikly, a zveřejnila je zdarma na svém YouTube kanálu, kde jsou stále ke zhlédnutí. Kompletní seznam i s odkazy naleznete zde.
Problémy, potíže a řešení?
Během své existence se Taneční konzervatoř potýkala i s řadou problémů, a že nebyly nevýznamné. Bylo nezbytné neustále přesvědčovat o nutnosti a významu profesionálního tanečního školství a jeho specificích, kterým druhdy příslušní úředníci úplně nerozuměli. Téměř od svého založení škola bojovala o odpovídající prostory, aby studenti a pedagogové nemuseli přebíhat mezi několika budovami po Praze, v 80. letech byl (do jisté míry po vzoru nové budovy École de Danse v pařížském Nanterre) vytvořen projekt nového zázemí, který však se sametovou revolucí vzal za své. TKHMP aktuálně sídlí v Křižovnické ulici, část předmětů je vyučována v blízké budově Na Rejdišti. Poslední rekonstrukce budovy v Křižovnické ulici proběhla už roku 2002, v letošním roce byl zveřejněn záměr pro školu vybudovat nový víceúčelový sál na dvorku budovy, jenž by měl sloužit mj. i jako jeviště pro školní představení.
Největší potíží českého tanečního školství je však akutní nedostatek učebních materiálů. V 70. a 80. letech Státní pedagogické nakladatelství vydalo několik učebnic zaměřujících se především na metodiku výuky tanečních technik (jako Základy klasického tance O. Páskové a V. Ždichyncové a později i A. J. Vaganovové, Klasický tanec N. Bazarové nebo Klasický tanec N. I. Tarasova), i těch je však žalostný nedostatek, zabývají se převážně klasickým tancem a jistě by nebylo od věci je na základě nových poznatků inovovat. Co se týká odborných teoretických předmětů, především dějin tance a baletu, učebnice není ani jediná, což je do značné míry dluh všech absolventů taneční teorie a vědy pražské HAMU.
Novým výzvám a neustále se zvyšujícím požadavkům jsou pravidelně vystavovány i školní vzdělávací programy a tematické a učební plány, které by v ideálním světě měly pružně reagovat na aktuální situaci, což v institucích, jež musí splňovat kritéria ministerstev, není nikdy snadné.
Taneční konzervatoř hlavního města Prahy vede již od roku 1996 Mgr. Jaroslav Slavický (čímž na postu ředitele překonává své předchůdce téměř trojnásobně), pečuje o tradici, svědomitě šíří jméno školy, snaží se co nejlépe udržet a dále rozvíjet její postavení a roli v prostředí (nejen) českého tance. Nezbývá tedy než popřát mnoho sil a elánu do dalších let k rozšiřování obzorů ve výchově mladých umělců.
Zdroje:
Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima. ed. HOLEŇOVÁ, Jana. Praha: Divadelní ústav, 2001. ISBN 978-80-7008-112-9.
HOŠKOVÁ, Jana a kol. Cesty k tanečnímu a baletnímu mistrovství. Liberec: KNIHY 555, 2005. ISBN 80-86660-14-1.
Pozn. redakce: Vzdělání na českých státních konzervatořích je také jedno z témat letošního Speciálu Tanečních aktualit, který vychází na konci září 2021.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace