La Sylphide aneb Nevadnoucí krása romantického baletu

La Sylphide. Foto: Bolshoi Theatre.

Autor Lucie Dercsényi

Pojem balet se pro většinu populace pojí s vyztuženými, bílými balerínami a tanečnicemi ve špičkových střevících ztvárňujícími křehké labutě. Jeden ze zásadních momentů jeho historie se odehrál o pár desítek let dříve, když v roce 1832 v pařížské Opeře Filippo Taglioni uvedl La Sylphide (Labutí jezero bylo prvně inscenováno až v roce 1877). Nikdo asi tehdy netušil, že balet o nadpozemských vílách – sylfidách – bude i v 21. století žádaným titulem, který se bude stále hrdě vyjímat na repertoáru velkých baletních souborů po celém světě. A tak je na místě dát za pravdu uměleckému kritikovi a autorovi řady libret Théophilu Gautierovi, který po premiéře napsal, že tímto dílem započala nová éra baletu. Další inovaci znamenalo nasvícení plynovými lampami namísto olejových, což jen nahrávalo myšlence tehdejšího ředitele pařížské Opery Louisi Véronovi, který chtěl, aby divadelní představení zasáhla nejen srdce, ale i oči.

Jeden balet, dvě verze

Libreto z pera tenora Adolpha Nourrita vycházelo z námětu spisovatele Waltera Scotta: skotského mladíka Jamese těsně před jeho svatbou s Effie probouzí polibkem nadpozemské stvoření s křidélky – Sylfida. James je její krásou uchvácen a pronásleduje ji až do jejího hájemství – lesa, kde se zjevují také Sylfidiny družky. Nezkrotná touha po získání nedosažitelného přeludu má ovšem tragické vyústění, když James omotá svému idolu kolem ramen šál, který předtím ponořila do otrávené lázně čarodějnice Madge. Touha po zlidštění a přivlastnění křehkého stvoření přivodí smrt Sylfidy a zoufalství osamocenému hrdinovi, který zpovzdálí sleduje svatbu Effie s jeho sokem Gurnem. 

V La Sylphide se dokonale zhmotnilo téma příznačné pro romantické balety – nenaplněná láska rozpolceného hlavního hrdiny milovaného přízrakem. První jednání ukázalo pozemský svět, druhé vyobrazilo ten nereálný, obývaný fantaskními bytostmi. Proto také tanečnice vystoupily ve špičkové obuvi, ještě více zvýrazňující jejich éteričnost a výjimečnost. Stejně revoluční bylo i zkrácení mušelínových sukní, aby vynikla stále náročnější technika v provedení variací.

La Sylphide Taglioni „ušil na míru“ své dceři Marii, která získala angažmá v pařížské Opeře v roce 1828. I když kritika považovala hudební předlohu Jeana-Madeleine Schneitzhoeffera za průměrnou, balet znamenal jasný triumf – pokaždé když tančila Marie Taglioni, bylo divadlo zaplněno do posledního místa. Její úspěch dokládá i výše platového ocenění. Jestliže v době svého nástupu dostávala pět tisíc franků ročně, od roku 1831 se částka vyšplhala na jednonásobek a po uvedení La Sylphide na dvacet tisíc franků (což byl nejvyšší plat v pařížské Opeře až do roku 1860). 

Marie Taglioni slavila v roli Sylfidy úspěch nejen Paříži, ale rovněž v Covent Garden v Londýně, v Mariinském divadle v Petrohradě či v milánské La Scale. Balet se udržel na repertoáru pařížské první scény až do roku 1863, načež byl na dlouhou dobu stažen z programu. O jeho znovuuvedení se pak v roce 1971 zasadil Pierre Lacotte, jehož verze se uvádí nejen v Palais Garnier, ale i na dalších světových scénách, včetně Národního divadla v Praze, kde v ní v sezoně 1987/88 zazářila tehdy mladičká sboristka Marie Bártová.

Balet si získal i srdce dánského choreografa Augusta Bournonvilla, který Taglioniho verzi obdivoval a rozhodl se La Sylphide uvést v Královském dánském baletu v Kodani. Získání původní hudební předlohy však vyžadovalo značné finanční náklady, a tak partituru pro dánskou inscenaci uvedenou v roce 1836 napsal Herman Severin Løvenskiold. 

Bournonville se nechal inspirovat dojmy, které v něm Taglioniho nastudování zanechalo, když ho v roce 1834 sledoval v pařížské Opeře. Technicky rozvinul part Jamese, jehož sám tančil, oproti Taglioniho pojetí ubral baletu na jeho metafyzickém duchu a nakonec v objednané partituře vyškrtl stránky s pantomimickými scénami. Balet se velmi rychle stal nejuznávanějším titulem Královského dánského baletu a dodnes zůstává na jeho repertoáru, přenášen z jedné taneční generace na druhou. 

Další nastudování vycházející z Bournonvillovy verze samozřejmě přinášela nové náhledy na interpretaci hlavních postav, prohloubení jejich charakteru a jistě i změny ve variacích, které získávaly na brilantnosti v souladu s technickou vybaveností tanečníků (v ND Praha byla Bournonvillova La Sylphide v premiéře nastudována v roce 2008 a v hlavních rolích excelovaly Nikola Márová a Adéla Pollerová).    

Bolšoj v přímém přenosu

Když se v roce 2008 Alexej Ratmanskij během svého vedení baletního souboru Velkého divadla v Moskvě rozhodl pro La Sylphide, nemohl si vybrat nikoho povolanějšího než Johana Kobborga, který Bournonvillův styl práce nasával takříkajíc od kolébky a ve svých osmnácti letech byl vybrán jako model pro filmový záznam The Bournonville Technique. Tančil téměř ve všech baletech tohoto dánského velikána a světové uznání si získal v roli Jamese, tudíž není divu, že dostal nabídku nastudovat titul s Královským baletem v Londýně, kde produkce sklidila uznání kritiky a přispěla k věhlasu jak díla, tak inscenátora. Kobborg navíc vložil do své produkce i ty části, jež Bournonville v originální partituře vyškrtl. Ve svém nastudování pro Novou scénu Velkého divadla pak musel zohlednit rozlehlé jeviště tak, aby na něm vynikaly skoky, u nichž se preferuje výška a které minimálně postupují do prostoru. S tímto handicapem mu pomohl uznávaný scénograf Peter Farmer, jenž vkusně zařídil interiér idylického domu s křeslem, krbem (v němž náhle Sylfida mizí), velkým oknem (kde se přízrak opět zjevuje) a pro druhé jednání vytvořil podmanivě vystínovanou a vyobrazenou krajinu snů.

Do ní vstupuje čtyřiadvacet tanečnic Velkého divadla s přesnými épaulements, stejnou výškou arabesek, držením paží a nezbytnou pohotovostí v rychlých výměnách skoků. Mezi nimi kraluje Sylfida, křehká, zranitelná a dojemná ve své hravosti a bezstarostnosti, vábící Jamese svou krásou a nepolapitelností. Anastasia Staškevič ji obdarovává svou fyzickou krásou, niterným prožitkem a navýsost perfektním provedením variací, v nichž dominují pro Bournonvillův styl typické rychlé výměny batteries varírované v drobných obměnách velmi náročných na bryskní práci nohou, vyžadujících vysokou elevaci a měkké dopady, z nichž se tanečnice odráží do grands jetés. Staškevič vás dojme věrohodností prožitku a jemnými nuancemi ve výrazu. Nic nehraje, ale Sylfidou je... Stejně přesvědčivé kvality vkládá do své role Semjon Čudin jako James. Spolu se svou partnerkou zhmotňují romantickou iluzi o nenaplněném snu, který se hroutí, když Jamese pronásleduje vzdušné stvoření a chce ho získat stůj, co stůj. Zlověstná Madge v podání Anny Balukovy dodává postavě patřičné charisma a hereckou drobnokresbu propojenou s fyzickým uchopením charakteru zrádné čarodějnice.

V prvním jednání Madge předvídá budoucí drama, jehož je sama proradnou strůjkyní. Její věštbě nechce uvěřit ani půvabná Xenia Žiganšina v roli Effie, důsledně tančící variace na skotské téma v obuvi na podpatku, stejně jako celý sbor v prvním jednání. O to intenzivněji na vás doléhá atmosféra druhého aktu, oživlého romantického obrazu, v jehož závěru se víla vznáší na horizontu scény a proplouvá k nebesům a Madge si nad zdrceným Jamesem vychutnává svůj triumf.

Kobborgova La Sylphide vyvrací názor, že pánští tanečníci hrají v baletu druhořadou roli. Part Jamese vyžaduje nejen partnerskou sílu, ale i schopnost zachytit rozervanost hrdinova vnitřního boje mezi neovladatelnou touhou a povinností, kterou cítí vůči své snoubence. Navíc veškeré pánské variace jsou rafinované ve skladbě nejrůznějších prvků batteries, jimž „oponuje“ plynule vedené port de bras. Nadto je zajímavé, jak jsou si dámské i pánské party podobné právě v kombinacích a náročnosti provedení skoků a battus.

Je evidentní, že Kobborg ve svém nastudování pracoval nejen se znalostmi Bournonvillova stylu, ale pochopil a rozvedl jej do zajímavých nuancí (zohlednil techniku tanečníků v době prvního uvedení a nechal v některých momentech prvního dějství primabalerínu provést arabesku či piruetu na pološpičce). Do La Sylphide navíc zakomponoval fungující taneční herectví, i proto označení Bournonville à la Kobborg je zcela na místě a vystihuje pojetí zdařilé inscenace.

Psáno z přímého přenosu 11. listopadu 2018, kino Lucerna, Praha.  

Přenosy do kin: La Sylphide
Balet Velkého divadla v Moskvě
Libreto: Adolphe Nourrit a Filippo Taglioni
Choreografie: August Bournonville
Produkce a nastudování: Johan Kobborg
Kostýmy, scéna: Peter Farmer
Light design: Damir Ismagilov
Dirigent: Alexej Bogodar
Premiéra: 20. 2. 2008