Beneath a Falling Sky: Živelný tanec v osnovách finského minimalismu

Beneath a Falling Sky: Živelný tanec v osnovách finského minimalismu

Ostravský Cooltour zahájil nový kalendářní rok představením finského choreografa Jarrko Mandelina, který spojil síly s tanečníky ze Salcburské akademie experimentálního tance (SEAD). Výsledkem jejich spolupráce je odvážná, organická, syrová a zároveň oku lahodící choreografie Beneath a Falling Sky, která nestaví na pevné dějové lince, přesto diváka provede řadou obrazů a měnících se vztahů mezi interprety.

Kromě specifického pohybového jazyka založeného především na partnerské práci, přirozené fyziognomii těla a prvcích bojových umění se Mandelin opřel při tvorbě své choreografie o charakteristický styl finského režiséra Aki Kaurismäkiho – civilní, až minimalistická gesta, obličeje neprozrazující emoce, dlouhé pohledy skrývající drama hluboko pod povrchem. Může se zdát, že Mandelinův výbušný styl a Kaurismäkiho minimalismus nejdou dohromady, opak je však pravdou. Právě ony lakonické, až posmutnělé momenty rozbíjejí dynamické akce, duety připomínající boj, riskantní pády a výboje energie.

Risk je slovo, které zřejmě nejvíce vystihuje Mandelinův choreografický jazyk. Není to však risk jen v očích diváka? Zdá se totiž, že čtveřice tanečnic a dva tanečníci různých tělesných konstitucí a osobitých pohybových kvalit mají i přes nebezpečně působící scény vše perfektně pod kontrolou. Jejich soustředění je vyladěné na sto procent a mohou si tak pohrávat s faktorem náhody. Již v úvodní scéně se v kruhu z bílých židlí odehrává duet-boj, jakési vzájemné přetahovaní a zároveň bránění si v pohybu. Když se ze tmy vynoří další tanečníci, usednou a chvíli se jen soustředěně dívají jeden na druhého. Klidný moment je narušen pádem jednoho z tanečníků, zatímco ostatní se ho snaží zachytit a vrátit zpět do vzpřímeného sedu. Takto se „zachraňují“ navzájem, rychle si mění místa, hmota jejich těl se organicky přesunuje, až konečně dojde k pádu bez záchrany. Od té chvíle už se rozvíjí sled sól a duetů, v nichž každý z tanečníků předvádí technicky skvělé a osobitě jinak zabarvené taneční miniatury.

Nezáleží na tom, zda tančí muž či žena, hranice mezi pohlavími se tu totiž v pohybu stírá. Tanečnice se pouštějí do odvážných up-side-down a akrobatických prvků, tanečníci zase dokážou své pohyby zjemnit natolik, že se blíží ženské pohybové kvalitě. V každém případě vidíme maximální nasazení, přítomnost v okamžiku. A také samozřejmost a pravdivost v provádění i těch nejriskantnějších prvků, bez zaváhání, bez manýr, přehánění, bez zbytečných pohybů a (zdánlivě) i beze strachu. Právě to je na této choreografii fascinující.

Jakkoli jsou ale jednotlivé části Beneath a Falling Sky strhující, jako celek je představení dramaturgicky neukotvené. Dochází k proměně vztahů mezi tanečníky, sóla a skupinové pasáže jsou vyvážené, ale po velmi efektním a silném začátku intenzita postupně oslabuje. Choreografie jako celek negraduje a závěr už jen jaksi vyplyne. Mandelin se nesnažil o příběh s jasným dějem, šlo mu spíše o sled výstupů. I tak ovšem mohl dát produkci jasnější strukturu.

Každopádně představení Beneath a Falling Sky vypovídá o fyzické a výrazové připravenosti mladých tanečníků, kteří jsou pohybově suverénní a ani při náročných pasážích na nich není znát nejistota. Působí naprosto profesionálně a na jevišti odevzdávají vše. Mohou tak být inspirací pro tanečníky nejen v Ostravě.  

Psáno z představení 1. února 2018 v kulturním centru Cooltour, Ostrava.  

Beneath a Falling Sky
Choreografie: Jarkko Mandelin
Asistent: Anni Koskinen
Produkce: Salcburská experimentální akademie tance (SEAD)
Hudba: Janne Hast (z produkce finské taneční společnosti Kinetic Orchestra, skladby Hra pro tři a Zvířata) Premiéra: 9. prosince 2017