Mohou si kritici dovolit zvolnit?

Diskuse Working slow: zleva Hild Borchgrevink, Lydia Wharf, Lena Megyeri, Lucie Hayashi, Petra Dotlačilová, Anette Therese Pettersen. Foto: Daniela Machová.

Autor Daniela Machová

V našem divadelním prostředí je příkladem iniciativa kulturního nerůstu. Téma je však aktuální i v mezinárodním kontextu. Uvažování nad strategiemi a možnými benefity „pomalé práce“ se stalo předmětem mezinárodní diskuse Working slow, kterou uspořádaly Taneční aktuality ve spolupráci s kolegy z Performing Arts Hub Norway a evropské kritické platformy Springback Magazine v rámci festivalu Oktoberdans 2022 v Bergenu. Norské kritičky a moderátorky Anette Therese Pettersen a Hild Borchgrevink vyzvaly ke sdílení názorů, strategií a praxí české kolegyně Lucii Hayashi a Petru Dotlačilovou, za Springback přijaly pozvání kritička a producentka Lydia Wharf a její maďarská kolegyně Lena Megyeri. Důležitost tématu podtrhoval i fakt, že se v prostoru Hordaland kunstsenter tísnilo více než padesát diváků.

A co diskuse přinesla? Mohou si kritici (a nejen oni) dovolit pracovat pomalu? Producentka Lydia Wharf označila tento přístup za radikální praxi, neboť konfrontuje stávající systém grantových podpor kulturních projektů ve většině evropských zemí, které očekávají vysokou produktivitu, na finance navázané výstupy. V případě publicistů je pak podle Lucie Hayashi pomalá praxe výzvou pro vyjednávání nových podmínek a termínů s editory a šéfredaktory, kteří očekávají kvalitní text do několika málo hodin po premiéře. Bude ovšem druhá strana ochotná přistoupit na změnu, nebo si tím publicista zavře dveře? A co čtenáři, počkají si? Jak podotkla Hild Borchgrevink, soudy „rychlých“ kritiků jsou více vidět…

Zcela přirozeně v diskusi zaznělo, že volné tempo práce je svým způsobem kýženým luxusem, který si málokterý kritik může dovolit, neboť paralelně vykonává více zaměstnání, aby pokryl všechny své životní náklady. Znamená pak pracovat pomalu, pracovat méně? Z logiky věci ano… Psaní reflexí je kreativní proces, který vyžaduje potřebný čas na dodání kvalitního výsledku, čas na inspiraci, jak zhlédnuté dílo publicisticky uchopit. Ale také čas na vlastní rozvoj kritické praxe čtením textů kolegů, jak upozornila Lena Megyeri.

Se zpomalením ruku v ruce vytanulo na mysl také balancování mezi kýženou efektivností a prokrastinací. Lucie Hayashi zdůraznila, že neexistuje nějaká univerzální „pomalost“, neboť každý potřebuje jiné životní tempo. Je pak náročným úkolem editora zohlednit individuální časové potřeby dopisovatelů a odhadnout, kde poskytnutí více času přinese své ovoce. Petra Dotlačilová přitakala, že i na kvalitě samotných textů je znát, zda vznikaly v časové tísni nebo nikoli.

Pomalá práce je volba, která může přinést svobodu a má podle Anette Therese Pettersen potenciál obohatit reflexi uměleckého díla o nové publicistické formáty. Provokativně soudí, že pisatelova praxe mnohdy spočívá ve stále stejných vzorcích a šablonách a neodráží pestrost tanečních a pohybových děl současnosti v nových formách psaní (například kolaborativní psaní). Lucie Hayashi vtipně kontrovala možností publikování tzv. work in progress recenzí jako paralely k prezentaci nehotových uměleckých děl uvedených pod tíhou závazného data původně plánované premiéry. Hozenou rukavicí zůstala otázka, jak kreativně publicisticky reagovat na dílo založené na pomalém pohybu, což byl příklad dvouhodinové inscenace The Living Monument Eszter Salomon pro soubor Carte Blanche, která byla uvedena v předvečer diskuse.

Přítomnosti pětadvaceti tanečních kritiků během prvních dní festivalu využil i diskuzní workshop More than one hat konaný den poté, který zkoumal nástrahy i benefity pramenící z nutnosti kloubit kritickou praxi s jiným zaměstnáním v oboru nebo i mimo něj. Z iniciativy Yasena Vasileva ze Springback Magazine publicisté z celého světa reflektovali, jak je kritika na profesionální úrovni finančně i časově náročným koníčkem, který je vzdálen možnosti věnovat se mu jako zaměstnání. Nutnost popularizovat funkci teorie a písemné reflexe umění zaznívala i během dalších dní v rámci Semináře dramaturgie, který odhalil současnou politickou a společenskou krizi uměnovědných disciplín ve Skandinávii.

Mezinárodní setkání přineslo mnoho podnětů, které byly živě diskutovány i po skončení akce. Sama jsem zvědavá, zda a jak se teoretická reflexe oboru a pisatelská praxe v budoucnu promění…

Psáno z panelové diskuze Working Slow uspořádané dne 21. října 2022 v Hordaland kunstsenter v Bergenu.

Záznam ke zhlédnutí zde: