Zemřel Milan Sládek, průkopník slovenské pantomimy

Milan Sládek v televizním vystoupení v prostorách německého kancléřství v Bonnu v době emigrace 16. března 1977. Foto Ulrich Wienke

Milan Sládek se narodil 23. února 1938 ve Střeženicích. Divadlu se věnoval už v období studia řezbářství na Střední uměleckoprůmyslové škole v Bratislavě, a to pod vedením významného pedagoga Miroslava Fikariho. Se svými prvními pantomimickými čísly vystupoval v rámci studentského divadla Univerzity Komenského v Bratislavě. Herectví později i studoval, a to na VŠMU v Bratislavě a ve studiu E. F. Buriana v Praze. Tam také našel uměleckou podporu pro své snahy o moderní pantomimu – časově souběžně se začátky Pantomimy Na zábradlí Ladislava Fialky. Získal si brzy spolupracovníky a přátele, mezi něž patřil na prvním místě žák Laurette Hrdinové, tanečník a mim Eduard Žlábek. Pod ochrannými křídly choreografky spolu Niny Jirsíkové založili pantomimický soubor a uvedli první dvě inscenace –Bouli (1960) s námětem ze současného života a jako první u nás Hadráře na libreto Jeana Gasparda Deburaua (1961). V inscenaci Boule poprvé vystupovala postava Kefky, která Sládkovi otevřela dveře do Evropy.

Vedle pantomimy a herectví se věnoval také malbě, scénografii a kostýmnictví, vedle Žlábka pracoval také jaké asistent režie. Dobová pražská kritika nejvíce oceňovala jeho mimický talent, málo si ale všímala osobitosti konceptu mimického umění obou protagonistů, neboť se příklonem k fyzickému herectví vymykal z tehdy určující představy Fialkovy imaginární pantomimy. Oba tak v roce 1961 přešli s částí jejich skupiny do Bratislavy, kde se po různých peripetiích přičlenili k souboru Malé scény Slovenského národného divadla.

V roce 1965 získali pro tehdejší Československo Grand Prix na mezinárodním festivalu v Nancy a na světovém fóru se prosadili i v dalších podnicích, jako bylo Divadlo národů v Paříži ad. Roku 1968 se Sládek stal ředitelem nově založeného Divadelního studia v Bratislavě, které zastřešovalo tři soubory – dramatický, kabaretní a pantomimický. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa se rozhodl společně s Eduardem Žlábkem emigrovat, a to do Kolína nad Rýnem. Tam v roce 1974 otevřeli soukromé divadlo pantomimy Theater Kefka. O dva roky později se zde konal první ročník Sládkem iniciovaného mezinárodního festivalu Gaukler. V Německu nastudovali kolem dvaceti inscenací a do svého prostoru zvali české umělce – včetně Ladislava Fialky nebo Boleslava Polívky – k pohostinským vystoupením.

V roce 1987 Sládek soubor rozpustil a začal se věnovat výchově mladých mimů na Folkwangově univerzitě v Essenu. O rok později zemřel Eduard Žlábek. Sládek dále tvořil především sólově a se svými produkcemi jezdil po celém světě. Zvláště si zamiloval divadelní kulturu Japonska.

V roce 1989 se jako jeden z prvních československých, v zahraničí žijících umělců veřejně připojil k sametové revoluci, poté se rozhodl vrátit na Slovensko. Založil Mezinárodní institut pohybového divadla pod názvem Divadlo Aréna. Měl v úmyslu využít své umělecké a pedagogické zkušenosti a přispět tak k rozvoji slovenské pantomimy. Oživil některé z nejvýznamnějších inscenací z období svého působení v zahraničí, zejména Apocalyptica (1992) a The Gift (1993). Připravil ale i nová díla, pantomimický muzikál Grand Pierot (1997), pantomimickou adaptaci Jarryho hry Ubu, pantomimickou fantazii inspirovanou přelomem tisíciletí Labyrint MM – Konec a počátek (2000) nebo vlastní adaptaci Carmen (2000) a Opera za tři haléře (2001).

Významné byly i jeho přesahy k opernímu divadlu. Ve Slovenském národním divadle nastudoval Mozartovu Figarovu svatbu (1991) a Monteverdiho Korunovaci Poppey (1993) ve výrazném uměleckém pojetí. Po návratu do Německa (2002) pokračoval kromě vlastní herecké (pantomimické) činnosti v realizaci různých mezinárodních projektů: Opera za tři haléře (Tokio, 2005), Pantalon a Columbina (Mozartův festival ve Vídni, 2006), Kouzelná noc (Siena, 2008), Antigona (UNESCO, 2016) a další.

Další důležitou linií ve Sládkově tvorbě byla výtvarná úprava. Byl autorem mnoha kostýmních a scénických návrhů, ale i loutek a masek.

Milan Sládek je držitelem mnoha ocenění, mimo jiné Řádu Ľudovíta Štúra III. za celoživotní přínos v oblasti pantomimy, pedagogické činnosti a dlouhodobé reprezentace Slovenské republiky v zahraničí (2000) a Ceny Jozefa Kronera za celoživotní dílo (2002). Za své celoživotní dílo a za významný přínos k rozvoji školy získal v roce 2019 na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě titul doctor honoris causa. V roce 2020 měl premiéru dokumentární film režiséra Martina Šulíka Milan Sládek zachycující tvorbu a životní cestu tohoto světově proslulého umělce.

Zdroj: divadlo.cz, divadelninoviny.cz, theatre.sk