Tore a Gaia

Večery 28. a 29. dubna 2009 patřily v divadle Duncan Centre dvěma zajímavým tanečnicím a jejich novým autorským dílům: Doře Hoštové s choreografií Tore a Dagmar Chaloupkové s choreografií Gaia.

Choreografie Tore Dory Hoštové vypovídá o staré a kruté tradici toreadorství, o koncentraci a bojovnosti, kterou si tento nebezpečný, avšak stále atraktivní zvyk žádá. Vstup do arény si vyžaduje určitou odvahu a čistotu jednání, neboť býk jakožto symbol síly vycítí sebemenší úskok myšlenek stranou a ze zábavné akce se rázem stává boj o život.
Koláž zvuků z býčích zápasů, světla připomínající atmosféru arény (podílel se na nich Jan Komárek) a neuvěřitelná soustředěnost a výraz tanečnice vyvolaly v divácích ten mrazivý pocit napětí a očekávání. Rychlý tlukot srdce nejen toreadorky, ale i všech zúčastněných se ozýval ze všech stran.
Dora je všeobecně známa jako velmi temperamentní tanečnice (lze soudit z dřívějších choreografií). Zde je jiná, její pohyb je velmi statický a pomalý, avšak stále fyzicky náročný. Je bezchybný, plný síly a energie a dodává Tore pravdivost. Je vidět, že během představení zapojuje i ten nejmenší sval svého těla. Přes tento pohybový minimalismus dokázala arénu roztančit.
Interpretka zvolila funkční, přesto autentický kostým, který v sobě skrýval pravou červenou muletu, ta pak sehrála svoji důležitost v průběhu celé choreografie. Sloužila jako lákadlo na býka, ale zároveň v nešťastném okamžiku zaváhání, kdy toreadorka upadla a bojovala o svůj život, sloužila také jako zástupný symbol krve.
Tore není jen napínavým zápasem v býčí aréně, ale také výpovědí o síle tradice jižanských národů, která není přežitkem, ale živou součástí jejich kultury, a to je to, co spouští divákům „lezení“ mrazu po zádech.

Druhá choreografie večera Gaia Dagmar Chaloupkové zobrazovala matku Zemi v různých metaforách. Motivem tohoto díla se stala bájná postava Gaia – Země. Místo skýtající mnoho tajemství, místo, které je domovem milionu živých bytostí, místo, odkud je vidět měsíc. Avšak v porovnání s Vesmírem je toto záhadně vytvořené místo pouhou modrou tečkou zakletou v oko Galaxie, drobným kamínkem z pohledu hvězd. Gaia je příběhem života a spolubytí lidí i přírody v čisté a průzračné podobě vytvořené před miliony lety, kterou lze dnes jen těžko hledat, protože je vzácná jako chráněná bylina.
Dagmar Chaloupková vytvořila Gaiu pro několik imaginárních i pravdivých příběhů. Představení se skládalo z několika obrazů života Země a lidí – společenství dvou živých hmot – a bylo doprovozeno hudbou Miloslava Kabeláče, která přidávala na tajemnosti a mystičnosti celého díla.
Důležitou roli sehrála v tomto díle světla (opět v režii Jana Komárka). Spolu se zrcadly zavěšenými na zdech jeviště dokázala vytvořit plastické prostředí, kde se mohla odehrávat vesmírná povídka. Zrcadla totiž dokázala zlomit světlo tak, aby vytvořilo novou krajinu s novým nádechem a novou atmosférou. Tyto dvě jevištní složky se tak staly součástí toho živého a dýchajícího vyprávění. Na jevišti nechyběla hravost malého zvědavého dítěte právě objevujícího vesmírnou planetu, ani rozvážnost zkušené ženy toulající se tichou krajinou, ale ani přemýšlivost dívčí duše zahalené do tmy a úplňku.
Jednotlivé příběhy byly odděleny tmou, některé byly dokonce úplně celé schovány ve tmě a některé se ukázaly jen ve fragmentech. Představení si tak žádalo aktivního diváka, který se nespokojí s pouhým „koukáním,“ ale diváka, který zaznamená i nedořečené sdělení.
U tanečního výkonu interpretky není třeba se zastavovat, je bezchybný, důkladný a absolutně vycházející z motivu.

Dora Hoštová i Dagmar Chaloupková ve svých nových choreografiích dokazují, že mají stále co říct, a co je důležitější, že neustrnují na svých pohybových stereotypech, ale naopak hledají nové a nové způsoby, jak něco sdělit. Vystupují ze svých „škatulek“ a vrhají se do inovačních postupů. Však byly také diváky náležitě oceněny potleskem.

Psáno z představení 29. dubna 2009