Bubeníček International Ballet Gala šlo na ruku prázdninovým divákům

Má vlast - Blaník. Foto: Anna Rasmussen.

Autor Barbora Truksová

V případě Bubeníček International Ballet Gala se totiž podařilo uspokojit diváky obojího typu – ti náročnější se mohli těšit ze zajímavých tváří i méně známých choreografií, ti lačnější po doteku úspěchu se zase dočkali několika milých „easter eggs”. Propracovaná programová brožura v povedené grafice Otty Bubeníčka představila zúčastněné tanečníky i choreografa, stejně tak i jednotlivá díla. Kromě úvodního slova a životopisu Jiřího Bubeníčka byla v angličtině, což mohlo být pro jazykově nevybaveného diváka problémem. Ačkoli dramaturgie večera významným způsobem pomrkávala po českém divákovi, jednalo se o gala s mezinárodní účastí s choreografiemi uváděnými na repertoáru zahraničních operních domů.

Vzhledem k tomu, že Jiří Bubeníček svou tvorbou rád propaguje českou kulturu za našimi hranicemi, a je tedy představitelné, že by se gala konalo i jinde, mi rozhodnutí koncipovat brožuru tímto způsobem připadá z produkčního hlediska poměrně pochopitelné. Těžilo se z populárních hudebních doprovodů, tempo i dramatičnost výstupů se střídaly, což diváky udržovalo v napětí i očekávání. Stačí však zdařilá dramaturgie k dechberoucímu uměleckému zážitku? Nemyslím si. Stačí takto koncipovaný večer k úspěchu během prázdninové sezóny? Podle nekončících standing ovation nepochybně ano.

Ještě před začátkem večera vystoupil na proscénium Jiří Bubeníček, pozdravil diváky a ve zkratce jim představil, na co se mohou těšit. Uvolněný proslov byl příjemný, každý konec věty vyvolal dojatý smích a předznamenal, jaká atmosféra se ponese hledištěm. Jaký rozdíl od běžných premiér, kdy se těšení střídá s nervozitou a podpora s uštěpačnými poznámkami!

O první vystoupení večera se postarali principal dancers milánského Teatro alla Scala Martina Arduino a Marco Agostino. Duet z baletu Sylvia byl jediným, za jehož choreografií nestál Jiří Bubeníček, ale umělecký ředitel La Scaly Manuel Legris. Tanečníci ukázali své kvality v klasické baletní technice, Martina Arduino se zaskvěla krásně měkkým pohybem a port de bras. Marco Agostino však na hvězdu svého formátu působil lehce nejistě, což mohl způsobit poměrně malý rozměr jeviště Divadla na Vinohradech, kde se gala odehrávalo. Sólista tak například nemohl ukázat v plné šíři svou vybavenost ve skokových partech, výrazem nedokázal ke své partnerce promlouvat. Ačkoli vinohradské divadlo pravidelně hostí například Pražský komorní balet (pro který Jiří Bubeníček vytvořil na jaře letošního roku zdařilou inscenaci La Strada) či představení tanečních konzervatoří, není svým prostorem pro tanec optimální, a to i pro poměrně nízkou kvalitu reprodukované hudby, která nese velmi „kovové” tóny.

Dramatičnost do večera vnesly tři ukázky z Bubeníčkova baletu Romeo a Julie, který měl v roce 2022 premiéru v chorvatské Rijece. Choreografie využívala oporu v podlaze i jediném kusu scénografie, na zemi ležícím fragmentu renesančního balkonu, který byl i postelí či rozvalinou města poukazujícího na rozvrácenost a spory veronské společnosti. Kostýmy Nadiny Cojocaru svým barevným laděním i motivy odkazovaly k shakespearovské tradici, přestože měly současné a moderní střihy. Bitva mezi Monteky a Kapulety, zde zastoupenými ústředními postavami, tak zachovala tematicky i ideově hlavní motiv dramatu, ale přenesla ho do dnešní doby.

Na gala se uvedly duety Romea (Nicola Prato) a Julie (Maria Matarranz de las Heras), zamilovaný balkonový i tíživý z rozloučení po svatební noci. Duety neměly oproti geniální Prokofjevově hudbě i vysokému tempu tance navzdory přílišnou gradaci. Pas de deux nebyla od sebe rozpoznatelná natolik, aby udržela pozornost.  Proložily je souboje Tybalta s Mercutiem (vynikající Michele Pastorini a Valentin Chou) a Romeem za přihlížení v programu neuvedeného Benvolia (István Simon). Choreografie okořeněná prvky streetstylu byla dramatická, tanečníci se zcela ponořili do charakterů svých postav. Zvolit takto dramatickou pasáž pro gala koncert, který se z logiky svého žánru nese ve zcela odlišné atmosféře než celovečerní dějový balet, bylo poměrně riskantním krokem, který zde vyšel na jedničku, Pastorini, Chou i Prato se dokázali skvěle vtělit do svých postav, chemie byla výrazná a ačkoli Chorvatský národní balet v Rijece byl na Gala možná nejméně prestižním ze zastoupených souborů, jejich part se pro mě stal jedním z největších zážitků večera.

První půlku večera zakončilo Ravelovo Bolero, které již čeští diváci mohli vidět na festivalu v Českém Krumlově v minulém roce. Jednovětá orchestrální skladba byla původně složena pro legendární tanečnici Idu Rubinstein a dodnes je pro choreografy velkou výzvou. Kumulativní a gradující opakování třítaktového rytmu je samo o sobě nesmírně nosné (ostatně není náhodou, že obstojí samo o sobě v čistě orchestrální podobě) a přímo vybízí k vykreslení pohybem. Síla Bolera působí na recipienta, hudební gradace dochází k vyvrcholení, které může mít více významových rovin. Jiří Bubeníček vystavěl na pozadí hudby příběh vášně a nevázané sexuality vedoucí k ztrátě kontroly nad sebou samým. Jakkoli k tomu hudba vybízí, zdá se mi tento přístup trochu plochý a nevyužívající potenciálu doprovodu. Kouzlo živého umění je nicméně v tom, že na každého dokáže působit jiným způsobem, a Bubeníčkovo Bolero s tanečníky drážďanské Semperoper (Jenny Laudadio, Christian Bach, Alejandro Azorín, Skyler Maxey-Wert a Jón Vallejo) si u diváků galakoncertu vysloužilo bouřlivé ovace.

Po přestávce přišel na řadu onen „easter egg“, když Jiří Bubeníček vystoupil v kratičké jazzové miniaturce Take Five (známé rovněž z jednoho z kol televizní taneční soutěže StarDance). Spolu s Bubeníčkem vystoupila též Natasa Dudar a István Simon. Choreograf, a zde i tanečník, tím sobě i diváctvu dal malý dárek k blížícím se padesátinám. V choreografii symbolicky odložil kostým Basila a nechal se unášet tóny Davea Brubecka. Výstup neměl za cíl více než užít si hudbu a potěšit tanečníky i diváky, což se rozhodně podařilo.

A povedla se i Poema, premiéra připravená přímo pro tento večer na hudbu Zdeňka Fibicha.  I zde se ukázalo, jak moc Bubeníčkovi na šíření dobrého jména České republiky záleží. Neoklasický duet v podání milánských hvězd Martiny Arduino a Marca Agostina se inspiroval sochami Josefa Václava Myslbeka. Zde se již i Agostino uvolnil, dvojice byla sebejistá ve výrazu, vládla brilantní technikou v kombinaci křehkosti a síly, která je jak pro balet, tak pro Fibichovu romantickou hudbu tak typická. Zážitek ještě umocnil živý hudební doprovod houslistky Marie Hasoňové a klavíristky Slávky Vernerové Pěchočové. Poema se v mých očích stala pomyslným vrcholem celého Bubeníček International Ballet Gala.

Jako poslední výstup byla zařazena Má vlast, kterou Jiří Bubeníček představil při oslavách 100. výročí Československa na otevřené scéně na Staroměstském náměstí v roce 2018. Má vlast je dílo nesmírně vrstevnaté, v tóninách vystihující jak podstatu českého národa, tak i tradic a pověstí. Jiří Bubeníček se ve své taneční interpretaci rozhodl jít po hudbě a zohlednit tyto prvky i ve scénickém pojetí.

Na sebe navazující ukázky Vltavy, Tábora a Blaníku byly sice ochuzeny o přirozenou a působivou scénografii Staroměstského náměstí, kde kulisy tvořilo pozadí Šalounova pomníku Mistra Jana Husa, ale téma se projevilo i v kostýmech, kdy Otto Bubeníček například využil slovanských vyšívaných motivů na řízách tanečníků.

Kostýmy celkově symfonické básně umně doplňovaly. Vodní toky zdůrazněné ve Vltavě využitou organzou, která má ve své podstatě při správném nasvícení až tekutý efekt, podpořily měkké pohyby tanečnic, rychlé tempo se střídalo s lyrickými pasážemi.

Hlavní hvězda Mé vlasti, primabalerína Svetlana Gileva z drážďanské Semperoper, však ve Vltavě neměla dostatečnou plastičnost, silnější dojem tak zanechaly Tábor a Blaník.  Pánské osazenstvo se do rolí reků slyšících i pějících chorál Ktož jsú boží bojovníci naplno položilo, tanečníci udrželi vysoké tempo choreografie a neúnavně využívali svého pohybového rozsahu. Za všechny jmenujme skvělé výkony sólistů Jóna Valleja či Skylera Maxey-Werta, svou vznosností ve sboru vyčníval mladičký Olmo Verbeeck Martínez. Má vlast tak byla třešničkou na dortu tohoto, místy až vlastenecky (bez jakýchkoli negativních konotací!) pojatého, večera.

Jiří Bubeníček zkušeně vybral choreografie, které konvenovaly divákům, aniž by propadly laciné líbivosti. Přestože pro mě osobně nebude toto gala patřit k vrcholům uplynulé sezony, bezpochyby bylo vkusným předělem divadelních prázdnin.

Psáno z představení 4. srpna 2024, Divadlo na Vinohradech v Praze.

Bubeníček International Ballet Gala

Grand Pas De Deux z baletu Sylvia
Premiéra: Vídeňská Státní opera, Vídeň, 2019
Hudba: Léo Delibes
Choreografie: Manuel Legris
Tančí: Martina Arduino, Marco Agostino

Vybrané pasáže z baletu Romeo a Julie
Premiéra: Chorvatské Národní divadlo Ivana pl. Zajce, Rijeka, 2022
Hudba: Sergei Prokofiev
Choreografie: Jiří Bubeníček
Tančí: Maria Matarranz de las Heras, Nicolo Prato, Michele Pastorini, Valentin Chou

Bolero
Premiéra: Mezinárodní hudební festival Český Krumlov, 2023
Hudba: Maurice Ravel
Choreografie: Jiří Bubeníček
Tančí: Jenny Laudadio, Christian Bach, Alejandro Azorín, Skyler Maxey-Wert, Jón Vallejo

Take Five
Premiéra: Finále Stardance XI, Česká televize, 2021
Hudba: Dave Brubeck
Choreografie: Jiří Bubeníček
Tančí: Jiří Bubeníček, István Simon, Natasa Dudar

Poema
Premiéra: Bubeníček International Gala, Praha, 2024
Hudba: Zdeněk Fibich
Choreografie: Jiří Bubeníček
Tančí: Martina Arduino, Marco Agostino
Hrají: Marie Hasoňová (housle), Slávka Vernerová Pěchočová (klavír)

Má vlast
Premiéra: 100. výročí založení Československa na Staroměstském náměstí, 2018
Hudba: Bedřich Smetana
Choreografie: Jiří Bubeníček
Asistent: Francesco Pio Ricco
Tančí: Svetlana Gileva, Jón Vallejo, Skyler Maxey-Wert, Alejandro Azorín, István Simon, Ilaria Ghironi, Chiara Scarrone, Susanna Santoro, Richard House, Simona Volpe, Francesca Cesaro, Olmo Verbeeck Martínez, Lorenzo Alberti