Jižní Svéráz – Nový divadelní site-specific festival rozkrývá tajemné příběhy opuštěných míst

Zatím, do té doby, navždy. Foto: Michal Hančovský.

Zatím, do té doby, navždy otevřelo oči spící pošty

Premiéru Zatím, do té doby, navždy představilo 1. srpna Divadlo Continuo jako 28. ročník svého site-specific projektu, ve kterém skupina pod vedením režiséra Pavla Štourače pravidelně oživuje zapomenutá a opuštěná místa. Na deset srpnových večerů proměnilo dvacet pozvaných umělců z Česka i zahraničí budovu bývalé pošty v Nádražní ulici v Českých Budějovicích na divadelní scénu s fyzickou blízkostí výtvarné poezie, živé hudby a výrazového pohybu. 

Scénář inscenace psalo samo místo – historie budovy poštovního a telegrafního úřadu i její genius loci. Stavbou totiž léta procházely osudy tisíců lidí, včetně mnoha známých osobností i anonymních pisatelů. V souvislosti se 100. výročím úmrtí Franze Kafky tvůrci představili záměr zpřítomnit korespondenci autora. Diváci jsou v rámci performance svědky čtení a psaní útržků dopisů, zda jde o fragmenty z Kafkovy korespondence, se ale mohou pouze domnívat. Patrné to může být snad jen z pozvolné melancholické akce a z celkové atmosféry, která má patrně vystihnout spisovatelovu uzavřenou povahu. Díky tomu si z večera lze odnést jakousi „kafkovsky“ zvláštní kombinaci dvou pocitů – izolovanosti svého světa i sounáležitosti s ostatními. 

Inscenaci uvádí dvě performerky, které zvou diváky do prostor pošty v přízemí. Poštovní přepážky zde ožívají díky blazeovaným úředníkům, kteří mechanicky přeskládávají zásilky v tlumených barvách zeleno-fialové. Za doprovodu tajemné hudby, kterou jemně rytmizují údery psacího stroje, se atmosféra stává záhadnější. Performeři manipulují se zapomenutými a fiktivními dopisy, reálnými i pomyslnými balíky, stejně jako se svými těly, které umisťují do krabic. Diváci performerům přihlížejí, postupně se s nimi propojují v dlouhé, úzké chodbě, v „koridoru času“, jehož prostřednictvím se noří do dalších místností i útrob několikapatrové budovy pošty. Například v ponuré místnosti v prvním patře leží v truhle naplněné hlínou neklidný „mrtvý“. Střídavě vstává a ulehá do rakve za doprovodu truchlivých písní, jejichž text zpívá dívka z rozsvíceného displeje telefonu. 

Publikum se postupně štěpí na menší skupinky, stoupá do dalších pater a rozprostírá se po objektu. Každá místnost odhaluje jiný děj a odlišnou časovou epochu – je tady nemocnice s rozestavěnými bílými lůžky z 50. let, ateliér z 20. let s lavicemi a velkou malbou, prvorepubliková posluchárna nebo fialovo-červeně osvícený bar s tanečním parketem a muzikanty z bezčasí. Jednotlivé místnosti reprezentují kulisy našich životů protkané zvědavostí, touhou po poznání a překračování hranic. Imaginativně demonstrují minulé příběhy lidí, ukryté pod listovním tajemstvím v různých historických etapách.

Ačkoliv se v inscenaci mluví čtyřmi jazyky, porozumění verbálnímu sdělení není pro pochopení děje důležité. Fyzická akce mluví za vše a scénář se kromě místa řídí také společným pohybem v prostoru. Například neklidný „mrtvý“ zobrazuje kontrast mezi dnešní rychlou informační dobou a touhou po trvalém zastavení. Doprovodné čtení truchlivých písní z rozsvíceného displeje telefonu je zase výrazem tichého účastníka každodenního mediálního koloběhu senzací a katastrof. Anebo freneticky se pohybující bosý performer ve stylu beatníků 60. let zase symbolicky naznačuje hledání nové, lepší cesty. Jurodivým pohybem okolo dvojice dveří, na nichž je nápis Vstup zakázán, balancuje na hraně toho, co se smí a co se nesmí, a sleduje, kdo do místnosti také vstoupí a poruší tím psaný zákaz.

Se stoupáním do vyšších pater přibývá nadhledu a hravosti, a to hlavně díky diverzitě výtvarných objektů rozmístěných v prostoru. Tvůrci pracují s výraznými světelnými efekty, které dohromady s živou hudbou umocňují pocitovou dynamiku mezi objekty a těly performerů. Fyzická blízkost divadelní akce vytváří kontaktní imerzivitu, v níž se všichni stávají spoluurčovateli dalšího běhu věcí i spolutvůrci představení. Performanci by nicméně neškodilo přidat více záchytných bodů, indicií pro diváka, které by alespoň náznakem konkretizovaly jednotlivé příběhy. Usnadnilo by to orientaci v souvislostech a posílilo i možný edukativně-dokumentární záměr. 

V závěru se všichni shromažďují před budovou a vše se obloukem vrací na počátek. Během finální živé hudební seance – do níž jsou zapojeni téměř všichni aktéři – a postupného vyklízení nádvoří divákovi dochází, že celá performance je pietním aktem k uctění genia loci této staré pošty. Zejména funkční bylo propojení fyzického, tanečního a výtvarného divadla, díky kterému se působivě imaginativním způsobem podařilo otevřít a zpřístupnit celou budovu pro organické zapojení publika. Zatímco stará pošta obrací své unavené oči sama do sebe, nový projekt Divadla Continuo ji nechává otevřít zapomenutý vnitřní zrak skrytým příběhům. Snad i její barevná živoucí domáckost vydrží déle, než se probudí jako kolárna a archiv města v novém hávu.

Psáno z premiéry 1. srpna 2024 v budově bývalé pošty v Nádražní ulici v Českých Budějovicích.

Zatím, do té doby, navždy
Režie: Pavel Štourač
Dramaturgie: Marek Turošík
Výprava: Helena Štouračová, Pavel Štourač, Vít Vavřina
Hudba: Jakub Štourač, Anna Luňáková
Pohybová spolupráce: Corinna Vitale, Kateřina Šobáňová