Tereza Lenerová patří mezi etablované choreografky české taneční scény. Úspěchy z posledních let, ať už se jedná o choreografii Švihla (Taneční inscenace roku, 2017), Nepřestávej (2019, zařazeno do prestižního výběru Aerowaves Twenty21), nebo dis pla y (2021, hlavní ocenění na České taneční platformě), přirozeně přináší velká očekávání.
V Rukavičkářských závodech tvůrkyně nastupuje hned v úvodu s velkou razancí a energií. Mezi diváky, kteří tentokrát sedí po stranách jeviště, jež rozděluje vprostřed dlouhý pás baletizolu připomínající modelingové molo, vchází Jitka Čechová. Okázale dává na odiv dvě hnědé rukavice, s výrazem plným přesvědčení o kvalitě prezentovaného výrobku. Kráčí přitom charakteristickým tempem: střídá dynamický delší krok s lehkým zastavením v ose, přičemž tvář jí zdobí lišácký úsměv s výrazně rudou rtěnkou a její torzo je vždy stočené do jedné či druhé strany, na kterou v daný moment ukazuje vybraný pár. Vzápětí se v podobně rytmizované chůzi objevuje i druhá performerka Andrea Miltnerová předvádějící jiný druh rukavic. Obě modelky nejmenovaných Rukavičkářských závodů (v tuto chvíli nejde ani tak o závodění ve smyslu zápolení, ačkoliv i tato významová rovina se v inscenaci objeví, jakožto o firmu vyrábějící tento druh doplňku) pak prezentují za stále se zrychlujícího tempa pestrou škálu rukavic – kožených, plastových a latexových, hnědých, bílých, černých a červených, XXXL nebo extrémně dlouhých sahajících až na zem. Lenerová tak důrazně upozorňuje na chamtivost dnešního světa, na potřebu hromadění materiálních věcí a na marnivost lidského pokolení, které je zvyklé dostat, cokoliv si zamane, a to kdykoliv a kdekoliv.
Tuto povrchnost naopak střídají momenty, které se snaží jít doslova na dřeň, možná ještě lépe řečeno na kost. Miltnerová v těchto momentech zkoumá kůži své partnerky na různých částech těla. Hrubým způsobem přitom nahmatává kožní řasy, které podrobuje detailní analýze. Soustředí se na smyslové vjemy přicházející z jejích polštářků na prstech, které prozrazují informace o stáří a opotřebovanosti pokožky. V reálném čase tato fakta slovně komentuje a někdy její proslovy vyvolají i pobavení mezi diváky.
Miltnerová se přitom snaží oddělit svaly od kostí a kůži od svalů; její zacházení s cizím tělem působí drsným dojmem, jakoby ani nevnímala živost materiálu, kterého se právě dotýká, ačkoliv svými slovy zcela jasně odkazuje na život, který její objekt zájmu očividně prostupuje. Možná je to právě tento rozpor, kterým choreografka odkazuje na ono odcizení při zacházení se zvířaty a jejich těly, na ono zabíjení, často nehumánním způsobem, pro naše osobní potřeby – potlačení emocí a zvýraznění logiky, abychom necítili vinu za to, co konáme, ale prostě si vzali to, co chceme.
Když Miltnerová surovým způsobem nahmatávala valy kůže, vzpomněl jsem si na film Kůže, kterou nosím od Pedra Almodóvara z roku 2011. Ačkoliv měla performerka do šíleného vědce daleko, dehumanizace lidského objektu, jež nám umožňuje chování značně neetické a zcela nepřijatelné, se prolínala i do této části choreografie.
Avšak po značně evokativních úvodních scénách přichází jisté vystřízlivění. Tempo inscenace začíná zpomalovat a energie nastolená na začátku se vytrácí. Do jisté míry za to mohou i proluky mezi jednotlivými scénami, které v den premiéry způsobilo nekoordinované přebíhání tanečnic z jedné strany na druhou – celé dění se totiž odehrává zleva doprava (avšak zajímavou otázkou je, jak toto pohybové plynutí vnímají diváci na druhé straně, pro které byl klasický symbol toku času nebo písma obrácen), tanečnice přebíhají za šálami, aby navázaly na předchozí akci své kolegyně. Načasování však nebylo ideální, což způsobilo jistou překotnost v přechodech mezi akcemi, a umocnilo tak můj pocit pomalu se drolící struktury. Navíc úvodní, velmi výrazné scény střídá dění velmi povšechné, pro mě mnohdy nesrozumitelné – například detail zvýrazněného ochlupení v intimních ženských partiích, s jehož významem se dále nepracovalo. Tu a tam vysvítají ve struktuře díla momenty, které se opět výrazněji hlásí k hlavnímu tématu inscenace, například když se obě tanečnice snaží nasoukat do téhož oblečku.
Jinak ale Rukavičkářské závody pomalu ztrácely na síle. A je to škoda, protože tato inscenace skrývá velký potenciál – neotřelé téma (nebavíme se tu o fyzičnosti, ani o svalech, jež jsou naopak velmi častým tématem tanečně-pohybové tvorby, ale o lidské kůži) umocňuje umně vystavěný začátek, který navíc podporují dvě velmi silné interpretační osobnosti. Miltnerová i Čechová působí na naší české scéně už poměrně dlouho a jejich letité zkušenosti se promítají do jejich silné jevištní prezence. Navíc je opravdu radost sledovat profesní růst Jitky Čechové, která se stává s každou novou příležitostí výraznější a výraznější interpretační osobností českého současného tance. Proto považuji za velkou škodu, že celý tento potenciál se postupně vytratí do ztracena…
Psáno z premiéry dne 27. listopadu 2023, divadlo PONEC.
Rukavičkářské závody
Koncept: Tereza Lenerová
Choreografie: Tereza Lenerová
Tvorba, interpretace: Andrea Miltnerová, Jitka Čechová
Dramaturgie: Maja Hriešik
Spolupráce na námětu: Jiří Havlíček
Hudba: Floex
Světelný design: Jan Hugo Hejzlar
Kostýmy: Radka Vyplašilová
Premiéra: 27. 11. 2023
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 2x
Hana Polanská
Je škoda, že v článku není uvedeno, kdo za tím štěstím, že máme Hamiltona (a nejen jeho, ale i další dědice a ikony…Jakákoli jedinečnost. Julyen Hamilton zase v Praze