Premiéra taneční inscenace SEN v Bratislavě

Premiéra taneční inscenace SEN v Bratislavě

K čemu jsou nám sny? Jsou zmatečné, nedávají smysl a za každým pěkným snem stejně většinou následuje alespoň jedna noční můra. Naši předkové na úsvitu lidských dějin nic nevěděli o psychoanalýze ani o neurovědě. Neuměli ještě ani pořádně používat řeč, ale už věděli, že díky snům a smrti mají duši. Jejich stařešinové a vědmy věděli i to, že existuje vzácný čas mimo čas, takový, ve kterém obvykle přebývají bohové, a my lidé jen občas, v noci nebo ráno, kdy sen ještě jemně drží prst na víčku, ale zároveň je člověk už vzhůru. Je to prostor mezi světy, ten, který s lehkostí navštěvují děti a šamani a my ostatní jsme do něj jen občas hozeni. Je to místo, kde hierarchie světů nefunguje, kde vedle sebe rovnocenně leží náš vědomý denní život a svět snů, a oba platí stejně.

„Téma si mě našlo naprosto přirozeně, většina z nás sní, přibližně třetinu života strávíme spánkem, během kterého sníme, prožíváme další realitu, ve snech se zjevují nevědomé stránky událostí, které prožíváme," říká o taneční inscenaci SEN režisérka a choreografka Lucia Holinová. „Někdy až příliš reálné, někdy symbolické nebo až absurdní. Prožívala jsem právě období plné snů, ve kterých měly velké zastoupení i noční můry, tak mi přišlo zajímavé se tím inspirovat do tvorby dalšího představení. S nápadem udělat představení o snech a snění jsem se svěřila Zuzaně Očenášové Vasičákové, se kterou jsem spolupracovala jako s tvůrkyní námětu už v mých dvou předchozích představeních, po společných rozhovorech Zuzana napsala námět představení. Zároveň jsem se zabývala teoreticky tématem.”

Lucie Holinová začala výzkumem s tanečníky již loni, zabývali se tělesnými vjemy při bdění, usínání a samotném snění a improvizovali na dané téma. Ke spolupráci oslovila tanečnice a tanečníky, kteří patří ke špičce současného tance a streetdanceové scény - Lukáše Bobalíka, Daniela Račeka, Paulinu Šmatlákovou a Katarínu Čillíkovou, čímž vznikla zajímavá fúze. Tanečníci se navíc stávají také hudebníky hraním na křišťálové mísy.

„Choreografie SEN je podle mě smyslovým zážitkem. Propojuje různé zajímavé obrazy, které neumíme uchopit, ale připomínají nám znatelné charaktery, situace a svou realitu z jiné prespektivy,” říká Katarína Čillíková, kterou oslovila i určitá abstraktnost snu a snění a také mnohovýznamovost tématu, která zahrnuje biologické procesy, kognici člověka a také množství příběhů, které jsou někdy jen okamžiky, které zažíváme ve spánku. „Pro mě jako tanečnici z relativně jiného tanečního prostředí to byla obecně nová zkušenost, zejména co se týče procesu vytváření pohybového materiálu a jeho koncipování do choreografie. Celý proces byl pro mě velmi inspirativní a myslím si, že mě obohatil o nové podněty jak různě a jak jinak můžu pracovat na pohybových tématech. Pracovalo se mi dobře, cítila jsem se bezpečně při sdílení v rámci kolektivu.”

I pro Daniela Račeka to byla nová zkušenost. „Potkal jsem nové lidi. Z jiných oblastí tance, než jsem zvyklý. To je pro mě vždycky velmi inspirující.” V procesu tvorby si začal sny více uvědomovat a cvičit se v jejich zaznamenávání. „Sen přichází jakoby z budoucnosti a já se tím pádem umím připravit na něco, co teprve přijde. Nebo mi dává návod na mou reakci tak, aby mi uškodila co nejméně.”

Zvukovou složku taneční inscenace SEN vytvořila Nina Pixel, která se práci se sny a spánkem věnuje již několik let, přes skládání hudby pro tzv. spící koncerty, kde lidé stráví celou noc, často v pyžamu. „Sen vnímám jako bránu do jiného světa,“ vysvětluje Nina Pixel. „Když sníme, vkročíme do reality, kde je létání, chození přes stěny nebo návštěva míst, která jsme nikdy předtím neviděli, naprostou samozřejmostí. Sny nám přinášejí regeneraci, ale pro mě jsou i zdroj poznání, učení se, hledání. Často v nich slyším hudbu nebo nacházím věci, které zrovna hledám, ať už objekty nebo odpovědi. A kdo ví, co když naše probuzená realita je stále sen, a není rozdíl mezi světem snů a tím, kde zrovna nespíme?” A jaký byl proces tvorby? „Hledání výsledné hudby je jako konverzace. Někdy je to dialog, často skupinová diskuse. Mé návrhy musí tanečníci a režisérka, choreografka odzkoušet, jako když šijete kostým nebo šaty. Nejdříve vytvoříte hrubý návrh, často ani ne z finálního materiálu, abyste zjistili, jestli takový "papírový střih" pasuje. Když to sedí, hudba se více dočistuje, zvuky se přidávají nebo ubírají, dokud to celé sedne. Snažím se pochopit co má tvůrce inscenace na mysli a na srdci u každé části, u každého obrazu a podle toho složit hudbu. Ta se stává jazykem, který pomáhá vnímat inscenaci na emoční a fyzické úrovni.” Kromě toho Nina Pixel využila i několik upravených tracků ze svých předešlých vydaných prací a alb.

Zdroj: Reserva, o.z.