Poselství ke Světovému dni divadla 27. března 2020

Šáhid Nadím

Mohamed Saif Al-Afkham, Prezident ITI a Tobias Biancone, generální ředitel ITI.
Dopis na podporu všem členům a přátelům ITI, Paříž a Šanghaj, 21. března 2020

Drazí přátelé a kolegové,
rok 2020 je rokem výzev!

Ve chvíli, kdy se stahují černá mračna, která představují výzvy pro vaše rodiny, přátele, kolegy a lidi na celém světě, vás chceme ujistit, že jsme s vámi. Vaše starosti jsou naše starosti.

V současné době je podávání rukou a objetí zcela mimo diskusi, nicméně pokud se „dotknete“ něčího srdce a duše, je to více než vhodné a vítané. Je to něco, co členové ITI a divadelníci i tanečníci vždy dělali a budou v tom pokračovat na věky věků, protože tento duchovní dotyk je teď důležitý jako nikdy předtím.

Prosíme, zapojte svou představivost a tvořivost a snažte se najít nový způsob, jak můžeme divadlo dostat blíže k lidem. Musíme najít nové cesty, jak oslovit děti, nové publikum, seniory, postižené a ty, kteří jsou sami a bezmocní. Musíme najít nový způsob, jak můžeme inspirovat nemocné, trpící, mladé a staré, lidi ve vězení, v izolaci, lidi trpící depresemi a ty, kteří jsou osamělí.

Členové a přátelé ITI jsou odborníci na tvorbu a představivost. Vždy to tak bylo a stále to platí. Nyní by měli herci, režiséři, zpěváci, hudebníci, vypravěči, tanečníci, básníci, dramatici, mimové, loutkáři a performeři vystoupit a inspirovat nás.

Vaše představivost může naplnit ostatní duše uměním a vaše umělecká kreativita může ostatním dodat energii.

Buďte zdrávi a v bezpečí. Pomáhejte ostatním v okolí a dodržujte všechna nezbytná pravidla. Prosím mějte na paměti, že vaše představivost pomáhá tento svět změnit na lepší místo k životu pro vás i pro ostatní.

Šáhid Nadím: Divadlo jako svatyně
Je mi velkou ctí, že jsem byl letos zvolen autorem poselství ke Světovému dni divadla. Mám z toho úkolu respekt, zároveň mě ale těší pomyšlení, že ITI, v současnosti nejvlivnější a nejreprezentativnější světová divadelní organizace, tímto uznává pákistánské divadelnictví a také Pákistán samotný. Jde také o poctu Madíze Gauharové[1], velké divadelní osobnosti, zakladatelce divadla Ajoka[2] a také mé životní partnerce, jež před dvěma lety zesnula. Tým Ajoky ušel dlouhou a spletitou cestu, doslova z ulice do divadla. To je ovšem nepochybně příběh mnoha divadelních skupin. Nic není snadné a bez problémů. Vždy je potřeba bojovat.

Pocházím z převážně muslimské země, která má za sebou několik vojenských diktátorských režimů, strašlivý teror náboženských fanatiků a tři války se sousední Indií, s níž sdílíme tisícileté dějiny a tradice. Dodnes žijeme ve strachu z rozpoutání války mezi námi a našimi bratry. Teď již dokonce jaderné války, neboť obě země mají jaderné zbraně.

V žertu se občas říká, že zlé časy jsou dobré pro divadlo. Netrpí pak nedostatkem výzev, jimž je třeba čelit, rozporů, jež je třeba odhalovat, a státu quo, který je třeba převracet. Já a mé divadlo Ajoka se již na tomto ostří nože pohybujeme šestatřicet let. A je to opravdu nabroušené ostří: musíme vyvažovat zábavnost a poučnost, hledání i poučení se z vlastní minulosti a přípravu na budoucnost, svobodu slova a konflikty s úřady, divadlo sociálně kritické a finančně udržitelné, oslovování širokého publika a experiment. Dalo by se říct, že divadelník musí být eskamotér, kouzelník.

V Pákistánu je posvátné a světské jasně rozděleno. Ve sféře světské není žádný prostor pro zpochybňování náboženských otázek, v náboženské není možná otevřená debata či nové myšlenky. Konzervativní vládnoucí kruhy uznávají své „posvátné hry“ a umění a kultura jsou pro ně nepřijatelné. Práce divadelníků se tak podobá běhu přes překážky. Nejprve musejí prokázat, že jsou opravdu dobrými muslimy a poslušnými občany, a potom se pokusit dokázat, že tanec, hudbu a divadlo islám skutečně „povoluje“. Mnoho věřících tak odmítá scénická umění přijmout, ačkoliv se s prvky tance, hudby i divadla ve všedním životě setkávají. Nám se však podařilo narazit na subkulturu, která má potenciál posvátné i světské na jednom jevišti sloučit.

Během vojenského režimu v osmdesátých letech založili divadlo Ajoka mladí umělci, kteří diktatuře čelili společensky a politicky odvážným disidentským divadlem. Zjistili, že jejich pocity, hněv a úzkosti úchvatně vyjádřil súfista[3] a mimořádný básník Bulé Šáh[4] už před nějakými třemi sty lety. Přišli na to, že jeho poezie, jež kritizuje prohnilost politiky a bigotní náboženské zřízení, skýtá politicky výbušná sdělení. Nás omezovat a zakazovat mohli, ale milovaného klasika, jakým byl Bulé Šáh, nikoliv. Ukázalo se, že jeho život byl stejně dramatický a radikální jako jeho tvorba, byly na něj vyhlášeny fatvy a dočkal se doživotního vyhnanství. A tak jsem napsal hru Bulha, věnovanou Šáhovu životu a zápasům. Bulha, jak je s láskou přezdíván po celé jižní Asii, vycházel z tradice paňdžábských súfijských básníků, kteří svou tvorbou nebojácně napadali autoritu vladařů a náboženských demagogů. Psali jazykem lidu o tom, co lid cítí. V hudbě a tanci nalezli způsob, jak přímo propojit člověka s Bohem, přičemž pohrdlivě obešli náboženské prostředníky, kteří své pozice jen zneužívali. Stavěli se proti nerovnostem mezi pohlavími a třídami a na svět pohlíželi ohromeně coby na dílo Všemohoucího. Městská umělecká rada v Láhauru text zavrhla s tím, že to není hra, ale pouhý životopis. Avšak podařilo se ji uvést v Goethe Institutu, a diváci tak měli příležitost vidět, pochopit a ocenit symboliku v životě a díle lidového básníka. Plně se ztotožnili s jeho životem a dobou a vnímali paralelu se svými vlastními životy.

Tehdy, v roce 2001 se zrodil nový druh divadla. Součástí inscenace byla súfijská náboženská hudba qaválí[5], tanec dhamal[6] a recitace poezie i meditativní zpěv zikir[7]. Skupina sikhů[8], kteří byli ve městě na paňdžábském sněmu a vydali se do divadla, po konci představení vtrhla na jeviště, objímala a líbala herce a plakala. Vůbec poprvé stáli na jevišti s paňdžábskými muslimy od rozdělení Indie roku 1947[9], jehož následkem bylo i rozdělení Paňdžábu. Bulleh Shah byl pro ně důležitý stejně jako pro muslimské Paňdžábce: súfismus totiž překračuje náboženské i státní hranice.

Po této slavné premiéře následovala indická odysea. Po průlomovém turné po indické části Paňdžábu se Bulha hrál po celé Indii, dokonce i v době velkého napětí mezi oběma zeměmi a na místech, kde publikum neumělo paňdžábsky ani slovo, ale přesto si inscenaci oblíbilo. Zatímco dveře pro politický dialog a diplomacii se jedny po druhých zavíraly, brány divadel a srdce indických diváků zůstávaly otevřené. Během turné po indickém Paňdžábu roku 2004 přišel za představitelem velkého básníka jeden stařík. Doprovázel ho mladý hoch. „Můj vnuk je moc nemocný, prosím, požehnal byste mu?“ Herec zaraženě řekl: „Babá dží[10], já nejsem Bulé Šáh, jen herec, který ho hraje.“ Stařík se rozplakal: „Požehnejte mu, prosím, vím, že se pak uzdraví.“ Kolegovi jsme poradili, ať starcovu prosbu vyslyší, a on chlapci požehnal. Stařík byl spokojen a na odchodu pronesl tato slova: „Už nejsi herec, synu, jsi ztělesněním Bulé Šáha, jeho avatarem[11]!“ Vyvstalo před námi v tu chvíli úplně nové pojetí herectví, divadla, kde se herec stává reinkarnací postavy, kterou hraje.

Za osmnáct let, kdy jsme s Bulhou jezdili po zájezdech, jsme podobnou reakci viděli i u zdánlivě nezasvěceného publika. Představení pro ně nebylo pouhou zábavou či intelektuálně podnětným zážitkem, nýbrž převratným spirituálním setkáním. Herce, který hrál Šáhova mistra, tato zkušenost tak hluboce zasáhla, že se sám stal súfijským básníkem a už od té doby vydal dvě sbírky. Herci z této inscenace říkají, že když představení začne, cítí, že je Šáhův duch mezi nimi, a zdá se jim, jako by se jeviště náhle povzneslo. Jeden indický teoretik nazval svůj článek o naší inscenaci „Když se divadlo stane svatyní“.

Já jsem člověk světský a můj zájem o súfismus je hlavně kulturní. Paňdžábská súfijská poezie mě zajímá z hlediska uměleckého, divadelního, kdežto mé publikum, ač třeba není extrémní či bigotní, je leckdy upřímně věřící. Objevováním příběhů, jako je ten Bulé Šáha – a že jich je ve všech kulturách mnoho – můžeme dosáhnout spojení mezi námi divadelníky a neznalým, leč nadšeným publikem. Společně můžeme objevovat duchovní rozměry divadla a postavit most mezi minulostí a přítomností a směřovat k budoucnosti, jež je osudem všech společenství: věřících a nevěřících, herců a starců i jejich vnuků.

Tento příběh o Bulé Šáhovi a našem objevování súfijského divadla vyprávím proto, že my divadelníci se občas necháme unést svou vlastní filozofií divadla, svou rolí zvěstovatelů společenské změny a přitom zapomínáme na velkou skupinou lidí. Výzvy současnosti nás tak zaměstnávají, že se připravujeme o možnost hluboce dojemné duchovní zkušenosti, již může divadlo poskytnout. V dnešním světě, kde opět roste míra bigotnosti, nenávisti a násilí, kde jsou národy rozeštvávány jeden proti druhému, kde věřící bojují s jinými věřícími a různá společenství šíří vzájemnou nenávist. Ve světě, kde děti umírají na podvýživu a matky při porodech vinou nedostatku péče, vzkvétají ideologie nenávisti. Naše planeta se řítí do čím dál horší klimatické i politické katastrofy a člověk už slyší dusot koní čtyř jezdců apokalypsy. Musíme znovu nabrat duchovní sílu, musíme bojovat s apatií, letargií, pesimismem, chamtivostí a bezohledností ke světu, v němž žijeme, k planetě, na níž žijeme. Divadlo má své poslání, vznešené poslání: může vybudit lidstvo, aby tento pád do propasti zastavilo. Jeviště je možné povýšit na posvátný prostor.

V jižní Asii se umělci nejprve se zbožnou úctou dotknou jeviště, než na ně vstoupí: je to dávná tradice, v níž se setkávají duchovní a kulturní prvky. Je načase obnovit symbiózu mezi umělcem a divákem, mezi minulostí a budoucností. Divadelnictví může být opravdu posvátným uměním a herci se opravdu mohou stát avatary rolí, které hrají. Divadlo povyšuje herectví na vyšší duchovní úroveň. Má potenciál stát se svatyní a svatyně prostorem divadla.

Zdroj: Institut umění – Divadelní ústav