Patricia Barker. Foto Stephen A'Court.
Nový Zéland byl první zemí na světě, která v roce 1893 uznala ženám volební právo. Nyní, o více jak 200 let později, je opět průkopnickým státem, tentokrát v oblasti baletu. Patricia Barker, která je v čele souboru od roku 2017, se rozhodla celý letošní rok uvádět pouze choreografie vytvořené ženami. „Kupovala jsem si nové brýle a přivedlo mě to na myšlenku, že rok 2020 by měl být o jasné vizi,“ říká umělecká šéfka.
Britský deník The Guardian upozorňuje na paradox, kdy se profese zastoupená převážně ženami ocitá v téměř výhradní režii mužů, a to již od 19. století. Choreografické tvorbě žen je oproti tomu často vyhrazen pouze jeden speciální večer. „Za celých 14 let jsem tancovala pouze díla mužských tvůrců. Je těžké, když musíte bojovat o příležitosti,“ říká tanečnice a choreografka z australského baletu Alice Topp, jejíž inscenaci Aurum si novozélandský soubor letos zatancuje. „Chci vidět změnu, a ta nenastane tak, že budeme sedět a povídat si o tom,“ dodává.
„Proč ne? Posledních 150 let bylo výhradně mužských. Ale štve mě, že vůbec musím zdůrazňovat, že půjde o ,ženskou sezonu‘,“ dodává Patricia Barker, která se snažila podporovat choreografky už jako šéfka Grand Rapids Ballet v Michiganu. Tanečníci Královského baletu Nového Zélandu si pod jejím vedením letos zatančí Spící krasavici přepracovanou podle Danielle Rowe, Nebezpečné známosti v nastudování Annabelle Lopez Ochoa nebo inscenaci Waterbaby Bagatelles od Twyly Tharp.
Ženy nejsou vedeny k tomu, aby byly lídry
Podle Alice Topp sahá problém hluboko do prvních hodin baletu, které budoucí tanečníci navštěvují ještě jako děti. Chlapci jsou zde velmi výjimeční (podle deníku The Guardian je poměr dívek a chlapců na hodinách tance 1:20), později jsou však vyhledávaným „zbožím“ tanečních škol a souborů. Topp si myslí, že zatímco dívky jsou vedeny k preciznosti, která nevystupuje z davu, u chlapců se spíše toleruje distinktivní styl. „Ženy tvoří jádro baletního souboru, něco jako perfektní pozadí pro sólistu. Jejich úkolem je být identická, nikoliv myslet sama za sebe. Nejsou vedeny k tomu, aby se staly lídry,“ popisuje Topp. „Ale já nejsem muž ani žena, jsem umělec,“ uzavírá.
Balet Národního divadla má v současné době na repertoáru dvě „ženské“ choreografie - Spící krasavici v nastudování Marcii Haydée a složený večer Slovanský temperament, kde je autorkou jedné z choreografií Katarzyna Kozielska. Národní divadlo Brno je na tom podobně – uvádí jeden čistě „ženský balet“, a to Dámu s kaméliemi Valentiny Turcu, na inscenaci Amadeus MozArt se podílí Carolina Isach.
Zdroje: The Guardian, Dance Magazine
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace