Invisible II. Barbora Kaufmannová. Foto Vojtěch Brtnický.
„Bára je má přítelkyně z dětství a dospívání na Taneční konzervatoři. S ní jsem vydávala školní časopis a kouřila tajně za školou. Ona ale na rozdíl ode mě chodila po škole spořádaně domů, nikdy neodmlouvala ani nebyla drzá. Byla pokorná. Bára se jako jediná z našeho ročníku stala primabalerínou. Proto je tohle představení pro mě tak důležité. Protože je o té druhé straně. Skoro bych to nazvala takovým uměleckým coming outem, který je nesmírně těžký. Z velkého a tradičního jeviště na jeviště intimní, ze světa tradiční společensky prestižní disciplíny do světa nezávislé experimentující tvorby. Bára se poprvé objeví na nezávislé taneční scéně. Přichází na prkna, kde se však neschovává za cizí role, nýbrž existuje sama za sebe a vypráví o sobě samé. O své cestě na vrchol, o všednodenním drilu, o tom, co pak zbývá, když o to přijde,“ říká o Invisible II. Miřenka Čechová.
Autobiografické představení o primabaleríně Barboře Vašků Kaufmannové v žánru docu-dance nabízí osobitý pohled na život baletky v angažmá. Neobvyklá scénografie Lucie Škandíkové dává divákům možnost odhalovat autentický příběh pomalu a po částech, během celého představení postupně rozebírá, aby mohli diváci spatřit tu, jež se v jednu chvíli stala neviditelnou.
„Jako dokumentaristku mě vždy nesmírně láká zpracovávat autentický materiál a ohledávat hranice publikovatelného, aby výsledné dílo reálně zapůsobilo na toho, kdo jej prozkoumává jako divák, zároveň neublížilo tomu, o kom pojednává. Když má však autentická hrdinka odvahu slovy, tělem, pohybem pojmenovávat věci tak, jak se reálně odehrávaly, a neschovávat se za symboly, je otázkou, jestli ony hranice vlastně vůbec v umění ještě hledat, respektive jestli je neredefinovat spíše s ohledem na toho, kdo ubližoval… Neboť i dotyčná ubližující osoba je lidskou bytostí, přestože se tak ne vždy projevuje…,” dodává dramaturgyně Barbora Baronová.
Trilogie Invisible, jejíž je Hannah prvním dílem, se zabývá příběhy žen - umělkyň, které v určité chvíli přestávají být vidět, jsou odsouzeny k mizení, vytrácí se z centra pozornosti a stávají se neviditelnými, ať už je to díky věku, nečekanému konci kariéry, politickým událostem či mateřství. „Je pro mě důležité zviditelňovat příběhy těch, které jsou pro většinovou společnost často neviditelné,” dodává Čechová.
„Když mi bylo deset, nevěděla jsem, co budu dělat potom. Prostě jsem byla tady a teď a ono se to dělo. Vždycky se našel někdo, kdo mě postrčil o kus dál, kdo mi dobře poradil. Ta pokora k tomu patří... Zachovat iluzi. Nedat najevo tu bolest. Při variaci člověk na bolest zapomene. Je k tomu vychovávanej od malička. Neumím se za sebe moc postavit. Nemám tu ambici. Ale bylo to krásných osmnáct let. A pak se to najednou stalo. Sebrali mi role, odstřihli mě jako miminko od maminky. Kostýmy přešili, korunky jsem vrátila. Skončila jsem do ticha. Bolelo to. Ale já vydržím hodně. Musím to vydržet!,” říká Barbora Kaufmannová
Zdroj: Tantehorse
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?