Vizuál k baletu Coppélia (autoři Alexandre Katsapov a Mário Bakuš). Foto Serghei Gherciu.
Coppélia vypráví o nástrahách milostných vztahů, a i když patří mezi tři nejvýznamnější tituly francouzského baletu 19. století (Giselle, La Sylphide, Coppélia), které se na jevišti dochovaly v „živé baletní tradici“, neumírají zde hrdinové pro nedostižnou lásku. Naopak – příběh je uzavřen happy endem, svatbou.
Neobvyklým podnětem je postava Coppélie, domnělé dcery vynálezce mechanických strojů a hraček doktora Coppélia. Krásná dívka sedí každý den s knihou na balkoně vysokého domu a vzbuzuje pozornost nejen místních mládenců včetně Franze, ale i jeho snoubenky, žárlivé a podnikavé Swanildy. Nikdo netuší, že Coppélia je loutka, která čeká, až ji její tvůrce oživí. A zápletka? O svou duši má kvůli Coppélii přijít Franz. Jeho životní lekce končí šťastně – loutka zůstane loutkou, Franz díky Swanildě pozná svůj bláhový omyl a je zachráněn.
Balet již v roce 1870 reflektoval pokrokovost a zdá se, že svým námětem umělého člověka předběhl dobu. Lidé konce 19. století byli okouzlení mechanickými hračkami a „oživlými“ stroji, pořádali světové výstavy, kde předváděli technické výdobytky.
Coppélia byl tedy opravdu nový balet nové doby: byl usazen v realitě a reagoval na aktuální vědecký pokrok. Navíc zrcadlil národnostní myšlenku, revoluční ideje po roce 1848. Odehrával se v pohraniční rakouské korunní zemi, v Haliči. Skladatel Léo Delibes se inspiroval folklorní bohatostí regionu, v Coppélii poprvé uvedl na baletní scénu nejen polskou mazurku a maďarský čardáš, ale i českou polku. To všechno nám ve své verzi zanechal i Ronald Hynd. Svou Coppélii komponoval v úctě k tradici, pohybovému obsahu a tvůrcům, kteří jsou v rodokmenu inscenace zapsáni – Arthur Saint- Léon, Marius Petipa a Enrico Cecchetti.
Balet jistě obsahuje detaily, které si dnešní divák musí „přeložit“, neboť nežijeme v roce 1870, ale něco zůstalo pozoruhodně stejné: touha vytvořit umělého člověka. Na této linii najdeme spisovatele E. A. T. Hoffmanna, jehož myšlenkami je Coppélia inspirovaná, a ze stejného zdroje čerpal Čajkovského Louskáček. Dvacáté století přineslo Stravinského Petrušku a Čapkova robota – a století naše? Propadlo této fascinaci úplně, a nejen v umění. Zeptejme se umělé inteligence, zda touží po našem člověčím srdci, po naší lidské duši. Co se dozvíme?
Zdroj: Balet Národního divadla
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace