Na scéně se potká devět performerů/ek ve věku 11 – 17 let, kteří jsou studenty tanečních škol nebo se tanci věnují. K tématu přistupuje Ondrašíková dokumentárně, tedy z pohledu těch, kterých se týká. „Jako podklad nám sloužily anonymní příběhy respondentů v dětském věku a mladých lidí do 26 let. Naši tanečníci tedy vychází nejen z vlastních zkušeností, ale i z příběhů svých vrstevníků,“ vysvětluje choreografka Věra Ondrašíková.
Z průzkumu vyplynulo, že většina respondentů se svými kamarády komunikuje častěji přes sociální sítě než osobně. Nebojí se sdílet své soukromí, ale i polohu. Když se ale ocitnou v krizové situaci, nesvěří se nikomu. Podle aktuálních statistik jsou navíc rodiče až jedni z posledních, na koho se děti obracejí v případě nouze.
„To nás motivovalo k hledání nového způsobu, jak spolu komunikovat. Někdy je těžké své pocity nebo myšlenky formulovat. Chceme proto ukázat, že je lze vyjádřit i jinak,“ dodává choreografka Ondrašíková.
Na projektu se podílí také psychoterapeut Jan Vávra, zakladatel Gordon Institutu v ČR, autor knihy Rodičovství jako cesta a spoluzakladatel projektu Rodičovská posilovna.
„K projektu jsem byl přizván jako konzultant a přístup Věry Ondrašíkové je pro mě zajímavý tím, že k tématu přistupuje prožitkově a zpracovává témata dospívání, o kterých se teď často mluví, i skrze tělo a umění. Negeneralizuje, neukazuje na nic ani na nikoho. Hledá cestu, jak se jako lidé můžeme otevřít jeden druhému prostřednictvím tance,“ vysvětluje Jan Vávra. „A pro nás diváky je navíc příjemné, že stačí mít „jen“ otevřené oči, uši a mysl, a můžeme se dozvědět více o dospívajících i sami o sobě,“ dodává psychoterapeut.
Zdroj: ARCHA+
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace