Výsměch taneční teorii

Veronika Páníková. Zdroj: soukr. archiv.

Autor Veronika Páníková

Příloha č. 2 (dostupná zde) se podle svých slov intenzivně zabývá „výzkumem teorií a výzkumem současného tance a pohybového divadla“. Kromě bídné stylistiky a úpravy textu, která by se pro odborný přínos obsahu možná dala odpustit, tu máme právě ten věcný obsah, který se odpustit nedá. Nekonzistentní používání pojmů (např. pojem performing arts, kterým se označují všechna scénická umění, je zaměňován s tanečním a pohybovým uměním) doplňují naprosto náhodně zvolené kusy informací, které působí nelogickým a zavádějícím dojmem. Výčet takzvaných respektovaných tanečních teoretiků byl ochuzen o většinu teoretiků působících na katedře tance HAMU, tedy o jediné osoby, které taneční teorii v Česku soustavně rozvíjí na akademické úrovni. Můžeme namítat, že se úzce nespecializují pouze na současný tanec, ale poznatky o divadelním tanci nebo metody výzkumu jsou do jisté míry univerzální, pro obor tedy podstatné. Bohužel se nikdo z akademiků na výsledné podobě textu nepodílel. Vzhledem ke specifikům a unikátnosti oboru české taneční teorie by stálo za to se na ně alespoň v odborných záležitostech obracet. Celé příloze pak nedodává na vážnosti ani fakt, že není zřejmé, kdo pochybné informace a dojmy zpracoval, neboť zde není uveden žádný autor.

Za nejslabší část textu považuji sekci „Vybrané přístupy k výzkumu jevištního tance“. Jedná se prakticky o vykuchanou a překroucenou studii od Lucie Burešové, která vyšla v roce 2013 v recenzovaném časopise Živá hudba. Nejen, že autor Přílohy č. 2 zjevně nepobral moc citační etiky – neboť poznámka „převzato a upraveno Burešová, 2013‟ (zásadně upraveno bez možnosti autorizace), bez plného odkazu na původní zdroj, je naprosto neomluvitelná – ale studii buď nepochopil a změnou kontextu šíří mylné informace, nebo mu bylo její účelové zneužití úplně jedno. Jako příklad dezinformace můžeme uvést pasáž o nedostupnosti profesionálního školení Labanovy notace v českém prostředí a naopak o jeho běžné dostupnosti v zahraničí, kterou Burešová ve své studii nikde nezmiňuje. V Česku se Labanova notace oficiálně vyučuje pouze na katedře tance na HAMU, nicméně ani v zahraničí není její výuka běžná. Dalším příkladem je pak přivlastnění „procesu identifikace v problematice gender, rasismu, v etnických, národnostních, menšinových či náboženských otázkách‟ současným tancem a pohybovým divadlem, tento proces ale Burešová v původní studii uvádí v souvislosti se změnou funkce tradičních tanců v globalizované společnosti. Kromě této studie se autor neopírá o žádné další relevantní zdroje, uvádí pouze dvě stručné citace (opět bez odkazu na původní zdroj) tanečních teoretiček Petry Dotlačilové a Zuzany Smugalové.

Je poněkud smutné, že zavedená organizace, jako je Vize tance, vypustí do světa takový text, který může rozcupovat studentka bakalářského programu taneční vědy. Smutnější je, že svým přístupem k této práci Vize tance jen podporuje a utvrzuje problémy taneční teorie, které sama v dané příloze uvádí. Absence respektu k tanečním teoretikům, absence povědomí o existenci, možnosti vyhledání a schopnosti relevantního posouzení teoretických přístupů a informačních zdrojů, nedostatek vzájemné komunikace mezi teorií a praxí, a tak dále…