Tanečník jako renesanční umělec?

Lucie Břinková. Foto Barbora Truksová

Teď, v době vyhlašování výsledků grantů, stojí možná za to zamyslet se, proč je dosud, více než dvacet let po etablování současného tance, tolik inscenací tvořeno jednou osobou, která zastává všechny role. Stává se neustále, že tvůrce myšlenky a podavatel grantu je zároveň tanečníkem, choreografem, produkčním, režisérem, v některých případech i tvůrcem kostýmu a scény.

Pokud totiž na novou inscenaci žádáte v grantu o sto tisíc, ale dostanete padesát i méně, tak vám nic jiného nezbyde. Peníze na kvalitní tým a vyváženou spolupráci s dalšími divadelníky prostě nemáte. A tak se ocitáte na rozcestí: začít shánět peníze jinde (samozřejmě s nulovou jistotou, že se to povede, a tím ukrojit spoustu času ze samotného tvůrčího procesu), anebo si říct, že si svůj kus zrežírujete, odchoreografujete, odinterpretujete,  odpropagujete atd. sami? Což je důvod, proč by některé současné choreografie mnohdy i velmi nadaných tanečníků/choreografů mohly mít ještě větší šmrnc, a nemají ho. Škoda, protože ne každý taneční umělec se narodil jako „renesanční“ a oplývá géniem všech zmíněných profesí. Pokud se to povede, tleskám… ale mnohdy je tato„z nouze ctnost“ překážkou v úspěchu jinak slibnému talentu.

Jako bychom ortopeda nutili operovat srdce, léčit popáleninu kůže nebo vyndávat střep z oka. Je to sice lékař, ale specializuje se na pohybový aparát. Podobně je tanečník sice divadelním umělcem, ale jeho doménou je tanec (choreografie, interpretace). Pokud grantová podpora ke svobodnému rozvoji vlastní tvorby nestačí, nenazrál čas, aby se tanečníci začali orientovat spíše na crowdfundingové projekty? Jejich příprava netrvá déle než příprava grantového projektu, a pokud dokážou nalákat přispěvatele dostatečně atraktivními odměnami (např. vstupenkou na premiérové představení nebo večeří s tvůrcem), mohou být velmi úspěšné. Tak nepodporujme polovičatost a zkusme to jinak, ať je na co se koukat!