Lucie Kocourková. Foto: Jakub Fulín.
Stále v podstatě prožíváme pocit ztráty, takže by nemělo být nic zvláštního na tom, že jsme chvílemi vykazovali znaky zkratkovitého jednání, které vyrovnání se s ní doprovázejí. Určitě jsme mohli dobře rozpoznat prvotní fázi popírání (To není možné! Určitě se tomu dá zabránit!) i fázi hněvu (Jak jste to mohli dopustit? Proč nám nikdo nic neřekl dřív?) Mimochodem, jako kdyby situaci mohlo změnit, kdyby se o ní informovalo o chvíli dřív nebo později. Dostavila se i fáze smlouvání, která se projevila otevřenými dopisy a akcí na petiční stránce. Teď ještě potřebujeme uzavřít fázi smíření.
Nechci být sentimentální, ve skutečnosti nikdo nemůže čekat, že pouze pronajatý a dočasně rekonstruovaný prostor v zastaralé zástavbě by mohl být trvalým sídlem pro cokoli na desítky let. Možná to bylo romantické, ale není konec konců i správné, aby se do stánku kultury vcházelo už trochu důstojněji než rozbláceným, roztřískaným vchodem a kolem skladišť, aby se podmínky vylepšovaly i v očích široké veřejnosti? A kde se nezačne z gruntu – a na vlastním nebo s jasnou zárukou mnohaletého pronájmu –, tam to vždycky bude jen přestupní stanice. Týká se to i provizoria v Kasárnách Karlín, nad kterými se rovněž stahují mraky a panují obavy, že o jejich současnou podobu přijdeme (což je nevyhnutelné, nikdo nebude trvale podporovat prostor, který není pořádně zrekonstruovaný a skutečně revitalizovaný). Stejně tak i Invalidovna bude jen dočasným útočištěm, které čeká rekonstrukce. Je to místo s velkou historií, které si to jistě zaslouží.
Proč jsme si ale tak zvykli pokládat sídlo Studia Alta za trvalou součást našeho života? No prostě proto, že se jím stala. Jako se jím stane partner, byt, cokoliv, co jsme si dobrovolně zasadili do vlastní rutiny. Nechme lidi vyvztekat a nepozastavujme se nad tím. Je to ztráta a je přirozené na ni reagovat! Vždyť to ukazuje jen jedno: že i ten nejvíc svobodomilovný a svobodomyslný člověk potřebuje mít ve svém životě něco pevného a trvalého. I námořníci, velcí dobrodruzi, se vždycky těšili na svůj přístav, ačkoli by nebyli schopní se tam usadit natrvalo. Neustálý rozpor mezi touhou někam patřit a být individuem, mít svobodu, ale i určitou jistotu, v něm se zmítá celá naše společnost už od revoluce a my v tanci jsme jen takový malinký střípek, který jej ilustruje. I když jsou mnozí prakticky „závislí na nezávislosti“, tu hlubokou pudovou potřebu sejít se u společného ohniště v sobě máme.
Zase si nějaké najdeme. I když nebude třeba tak vzdušné a prostorné, uprostřed zimy teplé a útulné, jako byla Alta. Její ztráta v dobrém slova smyslu odhalila schopnost mnoha členů současné scény semknout se a projevit solidaritu. Možná některé z nás donutila zapřemýšlet nad tím, jak vrtkavý je osud věcí, které považujeme za samozřejmé, jak důležité je uvědomit si a dát najevo vděčnost. Ptát se, co Studio Alta a jeho osud vypovídá o nás samotných. Jednu pozitivní odpověď přinesl poslední večer zakončený výletem a symbolickým ohněm. Chlad noci uprostřed spících polí snad ještě víc rozdmýchal tu prastarou pudovou sounáležitost, touhu po blízkosti, po ochranném světle a teple plamenů. Přes vyhraněný individualismus mnoha z nás (hlásím se dobrovolně) to byl možná zážitek sezony, potvrzující, že je tu komunita, která si umí navzájem pomoci a podpořit se. I kdyby se stalo něco mnohem horšího. A to není málo!
Text vznikl v bezprostřední reakci na poslední program Studia Alta pro veřejnost, před vypuknutím koronavirové krize.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace