Spring Forward – Poznámky a postřehy

Plzeňský život se pomalu probouzí po rušném kulturním víkendu plném tance. Od pátku do neděle (22.–24. dubna 2016) hostilo hlavní evropské město kultury 2015 významný taneční festival Spring Forward pořádaný mezinárodní sítí Aerowaves. Během přehlídky bylo uvedeno na dvacet dva představení z devatenácti zemí světa. Taneční maraton se konal na šesti scénách, a některé tituly musely být z kapacitních důvodů dokonce uváděny dvakrát. V Tanečních aktualitách jsme již publikovali reportáž z prvního festivalového dne, rozhovory s umělci z kritického semináře Springback Academy nebo také převzaté recenze účastníků tohoto workshopu. Nyní po skončení festivalu, po opojně tanečním vystřízlivění a po dohnání spánkového deficitu je čas na alespoň malou bilanci – postřehy, které jsem nasbíral během celého víkendu stráveného ve městě provoněném chmelem.

27. 4. 2016 úhel pohledu

Yasmine Hugonnet: Le Recital des Postures. Foto Anne Laure Lechat.

Autor Josef Bartoš

Vidět dvacet dva děl v průběhu tří dnů chce opravdu kuráž a dobrý spánek. Málokterý účastník festivalu navštívil všechna představení, a tak jste mohli zahlédnout ředitele významných festivalů a světových tanečních platforem diskutující nad šálkem horké kávy v industriálních prostorách DEPA2015. Ani v mých silách nebylo účastnit se všech plánovaných představení, ale i tak jsem vystopoval určité tendence, které se prolínaly mnou zhlédnutým programem.

Feminita a nahota

V průběhu historie tance se role ženy a muže proměňovaly. O počátcích feminizace klasického tance slýcháme od dob romantického baletu poté, co Marie Taglioni zazářila roku 1832 v baletu La Sylphide (ch. Filippo Taglioni). Víceméně i dnes, tedy po téměř dvě stě letech, je tanec stále pod nadvládou žen. Neustále (i když samozřejmě mnohem méně) platí slavný Ciceronův výrok: „Velký bílý muž netančí.“ To se projevilo i na Spring Forward, kde se ve většině produkcí jednalo o ženské interpretky nebo zženštile působící tanečníky. Zkrátka maskulinita někam zapadla… Jak jsem již ale uvedl, je to trend a některé výjimky potvrzují pravidlo, jako třeba představení Collective Loss of Memory (uvedeno 23. dubna) nebo Douglas (na programu 23. a 24. dubna).

Dalším pozoruhodným aspektem byla nahota. Nejednalo se však o nahé tělo, křehké a zranitelné, které by nám symbolicky umožnilo odkrýt vnitřní život člověka. Spíše šlo o sdělení, že tělo není hranicí, tělo není ovlivňující, tělo není předurčením. Ani není ničím, co by nás snad zařazovalo do určité škatulky – například muž, nebo žena. Možná se sem prolíná také tematika transgenderu, čehož jsme už byli svědky i v domácí produkci (Miřenka Čechová: S/He is the Nancy Joe).

Zkouška trpělivosti a nedořečené příběhy

Pokoušení divácké výdrže bylo jmenovatelem všech mnou zhlédnutých tanečních kusů. Některá díla byla skutečně na hraně únosnosti, kdy jste mohli v publiku pozorovat několik diváků, kteří již nevydrželi a ponořili se do víru sociálních sítí ve svých mobilních zařízeních. I já jsem měl někdy problém udržet pozornost, v jednom případě jsem nebyl daleko od toho (a ani od dveří), abych se zvedl a odešel. Ale vydržel jsem, jen jsem si nepřestával opakovat: „Tak už se konečně vymáčkněte!“ Zmiňuji to i proto, že jsem nebyl jediný, kdo si toho všiml. Téma se prolínalo konverzacemi přítomných v pauzách mezi jednotlivými díly. Donald Hutera v závěrečném diskusním panelu Critical issues situaci humorně komentoval, když řekl (parafrázuji jeho slova): Už jsem starý a nemám tolik času nazbyt, abych s ním plýtval.

Téměř všechna představení byla postavena na jedinečnosti, neopakovatelnosti protagonistů. Mnohdy také šlo o svérázný humor, který by v podání jiných vyzněl jednoduše trapně. Zároveň se však nemohu ubránit pocitu, že téměř všem představením dominoval geniální nápad, nebo myšlenka, která ale nikdy nebyla dokončena. Byla vyřčena, ale pak jako by někam zmizela. Překotné změny působily, jako kdyby choreograf tanečníky utnul v polovině jejich pohybové věty, byly to často jakési nedořečené příběhy… A to je škoda!

Mluvím, mluvíš, mluvíme

Choreografové se také často uchýlili k užití slova na jevišti. Ať už živého, nebo reprodukovaného, ať srozumitelného, či nesrozumitelného. Mnohdy bylo právě slovo zdrojem humorných situací, které vznikaly například ze záměrné nesrozumitelnosti, anebo až neuvěřitelné rychlosti řeči v několika evropských jazycích. Často šlo o humor zcela osobitý, některé komediální, možná až klaunské a kabaretní scény by mě opravdu ani ve snu nenapadly. I seriózní témata byla častokrát nahlížena skrze vtipné situace, čímž se ještě zvýšil účinek díla, když v závěru divákům pomalu tuhl úsměv v jejich tvářích.

Pozoruhodné pro mě ještě bylo, že se diváci neostýchali odpovídat. V našem českém prostředí se nesetkávám s tím, že by publikum reagovalo na položené otázky nebo pozdrav. Možná to bude právě tím, že většinu přítomných tvořili zahraniční hosté.

Závěrem

Formálně se na Spring Forward jednalo spíše o krátké pohybové performance a miniatury nežli velká taneční plátna a kompozice. To se dá snadno pochopit, jelikož přehlídka se zaměřuje na začínající umělce, tudíž dílům vládne komornější forma. Nezbývá než jen přát organizátorům festivalu i do dalších let mnoho sil, vždyť pořádání pro více než dvě stě pozvaných hostů je jistě náročná záležitost. Vynaložené úsilí ale rozhodně nepřišlo vniveč – například součástí tohoto ročníku bylo Czech encores, kdy čeští tanečníci měli jedinečnou příležitost nejenom prezentovat sami sebe, ale také se setkávat, pozorovat a navazovat nové kontakty.

Spring Forward Aerowaves
22.–24. dubna 2016, Plzeň

Critical issues
Moderátoři: Honne Dohrmann, Wieke Eringa, Bruno Heynderickx a Heather Maitland