Spolu s ním

Vždycky jsem cítila, že chci mít jednou dítě. Na tu těžkou, dotěrnou a neforemnou otázku „kdy?“ jsem si dlouho zvládala vytvořit obranou krustu z odpovědí. Nejdříve to bylo „tak za pět let”, po pěti letech jsem začala být více neurčitá a říkala „za pár let”, pak jsem to zkrátila a zaokrouhlila na „kolem třicítky”. A teď jsem tady, je mi pár let do třicítky, lidi už přestali říkat „času máš dost, holka” a já mám pocit, že se nic nezměnilo, i když všechno je jinak.

23. 10. 2024 úhel pohledu

Ester Trčková.

Autor Ester Trčková

Stejně jako jsem vždycky věděla, že chci mít dítě, chtěla jsem a stále chci kariéru. Studovala jsem tanec a teď stojím na začátku něčeho, čemu bych za pár let mohla říkat kariéra. Jedna kamarádka mi kdysi řekla, že na práci až tolik nezáleží, že až budu mít miminko, tak se můj život změní a dostane úplně nový smysl, že budu šťastná a nebudu práci tolik řešit. Nahlas jsem tenkrát asi nic neřekla, ale v hlavě jsem s ní bytostně nesouhlasila. Nejsem baletka v Národním divadle, ani profesionální sportovkyně na hranici let, kdy se rozhoduje, zda vůbec dítě mít. Jsem osmadvacetiletá, skoro vystudovaná choreografka někde v začátcích kariéry, a přesto řeším, do jakého časového úseku svého života mateřství začlenit. Existují dvě cesty, kterými se můžu vydat – vzdát se kariéry pro dítě, dítěte pro kariéru –, nebo existuje nějaká jiná možnost, jak dítě mít a zároveň neztratit svou tvůrčí energii?

Vidím kolem sebe matky, které se vzdaly toho, co dělaly, ale vidím i ženy, co děti nemají, a od žádné jsem nikdy neslyšela, že by je nechtěly kvůli kariéře. Připadá mi, že pokud by někdo takové dilema v sobě řešil, rychle by se ho snažil zahnat, přejmenovat, přetavit do něčeho jiného. Rozhodnutí nemít dítě kvůli kariéře je pořád přikryté pavučinou studu aspoň ve světě kolem mě. Zní mi to sobecky a sama nevím proč. Milovat svoji práci a nechtít se jí vzdát za cenu rodiny by mělo být stejně přijatelné jako chtít k večeři chleba se sýrem nebo rajskou s kolínky.

Vidím kolem sebe také několik matek, které pracují, tvoří, tančí, dělají to, co je naplňuje. Vydaly se směrem „chci a zvládnu obojí“, nejistou a zatím málo prošlápnutou pěšinou. Chtěla bych před nimi smeknout a díky jejich vzoru dodat sobě i ostatním odvahu nebát se najít si svou vlastní cestu. V nedávné době světem současného tance rezonoval příběh Martiny Hajdyly Lacové, která za dílo Bodies in Progress získala cenu Thálie. Martina měla strach, že její těhotenství znamená konec taneční kariéry, místo toho však přišlo ocenění, které věřím, že může povzbudit nejen spoustu žen.

O svých projektech a inscenacích s úsměvem říkám, že jsou to moje děti. Jsem u jejich zrodu, tvořím je, formuji. Udělala bych pro ně všechno. Jsem naplněna jejich tvorbou s nechci se toho vzdávat a nechci se kvůli tomu cítit špatně. Chci být matkou milující svou práci, ne na úkor dítěte, ale spolu s ním.