Sharing is (not) scaring

Adéla Kašparová.

Autor Adéla Kašparová

Sociální sítě umožňují všem oborům, tedy i tanci, šířit svou profesi, dovolují nám učit se navzájem, inspirovat se, motivovat se. Především v době covidové se to ukázalo jako obrovská výhoda, kdy se sociální sítě přeměnily na sdílenou bublinu nápadů a výzev, díky čemuž se taneční svět sblížil a neztrácel naději v lepší zítřky. Také při výuce to tehdy byla a stále je vítaná a často jediná pomoc pro frekventanty kurzu, jako jakákoli její jiná distanční forma. Propojují tanečníky napříč obory, od amatérů až po profesionály, od dětí až po dospělé. Je to příležitost, jak se ukázat, někoho oslovit, získat kontakt, přilákat lidi do divadel. A o tom v našem oboru jde. Nedoufat, že na vás někdo někde čeká, umět o sobě dát vědět, být průbojný. 

Proč by tedy tanečníci neměli využít toho, co dnešní doba nabízí a na co jsou všichni zvyklí? Kde jinde by se společnost mohla dostat k tanečnímu obsahu? Možnosti prezentace jsou omezené. Spoléhat se v dnešní době jen na divadla a veřejná vystoupení, kam se každý z různých důvodů nedostane, je nemožné. 

Ovšemže na sociálních sítích vzniká riziko zcizování nápadů, jak zmiňuje ve své glose Filip Staněk (odkaz zde). Ale to přece není problém jen tanečníků, s tím se potýká každý obor. Sociální sítě jsou trendem dnešní doby. Tanec od nich nelze oddělit, je to zkrátka nová kategorie. Tak proč by se měli zrovna tanečníci upozaďovat? Proč by v této problematice měli dělat revoluci a chtít změnu? To by šli sami proti sobě.