První smích

Snowshow Slávy Polunina. Foto: archiv Radima Vizváry.

A že se tomuto tichému umění vyučuje na akademiích a že se pořádají mezinárodní festivaly a že je ve světě oblíbená, protože pěstuje nejtěžší dramatickou disciplínu – komedii.

To americká pantomima se šťastně setkala s němým filmem a vytvořila vrcholnou formu situační komedie, které v Čechách říkáme groteska. Nevím, kdo americký výraz „slapstick“ takto přeložil, „groteskní“ totiž znamená směs tragického a směšného. Prokázal tím tedy dotyčný svoji hloupost? Nebo jasnozřivost?

Američané spolu s Brity vytvořili gag a světu představili moderní filmové clowny Chaplina, Keatona, Lloyda, Langdona a desítky dalších. U nás zásadním způsobem ovlivnili V a W, Lamače, Friče a také nás, mimy české, kteří na naše velikány směšnosti navázali o nějaký čas později. Makáme už třetí generaci a vycházíme z dědičného kreditu „smějících se bestií“. S nikým se nemazlíme a s námi se kromě publika taky nikdo nemazlí. Nejsme ale odříkaví řeholníci, odříkáme se jen žvanění. Služebný duch satirický nepěstujeme, jsme závislí na úskočnosti vlastního potěšení z imaginace a smíchu, z poezie černé radosti. Václav Havel se svou „depatetizací“ mezi nás patřil a patří, stejně jako Alfred Jarry a jeho Faustroll, stejně jako The Beatles a jejich Sergeant Pepper a Jan Válek a jeho Smutný muž nebo existenciální šašci Vladimír and Estragon Samuela Becketta.

Osudy nás mimů, clownů a němých komiků jsou nečekaně „čtivé“, plné protikladů. Leckdy až drásavé, jak to známe z Felliniho Klaunů. Přál bych si představit tuto naši odvrácenou tvář, tvář němých českých bavičů, českému televiznímu divákovi. Rád bych nás neokázale představil tak, jak žijeme, jak pracujeme. Nikdo nás nepodporuje, nikdo se o nás kromě publika nezajímá. Pro česká média jsme míň než pop hvězdy a o naši práci se divadelní historie nikdy nezajímala, existujeme jí natruc. Vše, co potřebujeme ke hraní, si platíme sami, na reklamu nemáme peníze. Drtina (drtivá většina) kritiky nás nezná, a zná-li, nevyhledává nás. Její provinční hodnotová měřítka jsou omezená, pro její pseudointelektuální orientaci jsme neatraktivní.

Třináct let jsem učil tyto obory (autorskou pantomimu, grotesku a clownerii) na pražské HAMU a nenaučil jsem se čelit faktu, že akademicky vystudovaného clowna se v manažerském smyslu nikdo neujme a on během krátké doby své umění opustí. Má-li ovšem konexe and kontakty, může občas vystoupit na otravném rautu plném přesycených snobů, na výroční schůzi mobilujících Nýmandů. Nebo na obávaných Dnech žen, na ospalých podnikových vánočních nadílkách, o hysterických silvestrech. Bývají to dvojáky, tu i tam čtyráky, legendy pamatují i šestáky za snížený honorář. A sociální zabezpečení? Důchod? Vánoce? Tahiti?? 

Rád bych tyto vzdorné a vytrvalé prince komedie uvedl osobně, o jejich práci a o nich s nimi hovořil. O mučivých procesech vymýšlení čísel, s nimiž potom žili léta na cestách Evropou. Každý gag v představení, má-li fungovat, potřebuje jinou strategii hraní, jiný timing. Ten clown najde až při hraní před publikem. Musí při hraní naslouchat reakce diváků velmi citlivě. Závisí na tom jeho příští pracovní příležitosti. A lidé se smějí jinak ve všední den, jinak v sobotu a úplně jinak v neděli odpoledne. Clown tedy hraje, poslouchá a podle toho, co slyší, mění důraz, rytmus, nuance, někdy i pointu. Vždy znovu jako poprvé.

O čem to všechno je? O mučivých nebo hravých procesech vzniku čísel, s nimiž poté žijí léta na cestách nejen Evropou s překvapivými ohlasy, neodolatelnými přestřelkami se zvukaři a osvětlovači na nekonečných turné. O setkávání s udřenými kolegy, s nejrůznějšími celebritami, ale i drsnými osudy, které vyprávěli, atd., atd. 

Článek poskytla redakci Ladislava Petišková, která vyňala úryvek z mistrova posledního textu, jímž chtěl uvést seriál o pantomimickém umění v české televizi, k čemuž již bohužel  nedošlo.