Přestat se zdržovat nesmysly aneb Co s kritikou v éře nových médií

Lucie Kocourková. Foto: Jakub Fulín.

Autor Lucie Kocourková

Rozčilovat se a snít o starých zlatých časech nám opravdu nepomůže. Můžeme si o tom povídat po premiérách na baru, ale pokud se scházíme jako mediální profesionálové a zástupci oborových médií, potřebujeme se bavit o úplně jiných věcech! Změnily se ekonomické podmínky i chování čtenářů. Přechod na internet je fakt. Tečka, žádná diskuze. Naším úkolem je přizpůsobit se a uvažovat o tom, jak transformovat způsob, kterým publikujeme, abychom přitom nesklouzli k trivializaci a degradaci obsahu a zasáhli stále stejné či větší množství čtenářů, diváků a posluchačů. Někdy to s sebou možná přinese i nutnost opustit staré a dlouho fungující postupy. A je lepší to brát jako výzvu než prohru.

Kritika versus kritické myšlení

Když diskutujeme o tom, jestli je možné „přesadit“ uměleckou kritiku do online prostředí, aniž by utrpěla, je myslím důležité ujasnit si, na co se přesně ptáme. Publikovat kritiku jakožto žánr psané žurnalistiky na webu samozřejmě lze, to děláme všichni. Je to maximum, co lze s klasickou kritikou a recenzí udělat, aniž bychom zasáhli do její tradiční struktury. Položme si ale otázku: opravdu je tak zásadní hledat nové cesty pro jeden dva konkrétní tradiční žánry? Nemělo by nám náhodou jít spíše obecně o to, jak vyjádřit kritický názor, kritický soud, kritické myšlení? Pak nám bude připadat zcela samozřejmé, že v jiném prostředí budeme používat jiné prostředky.

Je jedno, jestli svůj soud a názor vyjádříme pomocí eseje, nebo postu na Xku, naopak je potřeba formu měnit, dát se do experimentování a vpustit do procesu tvorby hravost, i když je to možná nezvyk. Na debatě Divadelních novin v Plzni poznamenala Marie Reslová, že si nedovede představit, že by někdo načetl kritiku jako podcast a ona ji poslouchala. Samozřejmě, že to je absurdní představa. Ale ono je potřeba celé myšlení úplně otočit a zeptat se přesně opačně: jakou možnost nám nabízí tenhle populární formát k tomu, abychom do elektronického éteru vyslali názor a myšlenku o divadle, o umění? Vyjděme z toho, co nám nová média nabízejí, ne z toho, v čem nás omezují!

Co tedy můžeme dělat?

• Točit videa a podcasty. Já vím, jsou tu vstupní náklady a je nutný jistý talent a charisma, které nejdou tak úplně nastudovat, ale jsem čím dál více přesvědčená, že kdo z nás chce být úspěšný, jen těžko se této cestě vyhne. Jde o jiný typ mediálního obsahu, každý vyžaduje svůj styl, svůj jazyk – ale není nejmenší důvod, proč by se jím nemohlo mluvit o (tanečním) umění a klidně kriticky. Krátce a výstižně. To je pro mnoho z nás problém, ale budeme mu muset čelit.
• Člověk jako značka. Ve skutečnosti to není vůbec žádný nový model! Už v 18. a 19. století splývaly někdy profese novinářů a spisovatelů a o slavných osobnostech, které vynikaly v obojím, se alespoň moje generace pilně učila na státnice. Dnes to nejsou spisovatelé, ale jsou osobnosti, které vynikají z davu stále. Lze sloužit umění, a přece být sám sobě značkou. Je potřeba mít vlastní styl, vyhraněnou oblast zájmu nebo způsob prezentace. Pokud Zoe „Cojezoe“ Maixnerová mohla vybudovat prosperující značku na popularizaci spisovatelů národního obrození, proč by totéž nešlo s tancem? Influencer není sprosté slovo. Buďme jimi. Kdyby dneska žil takový Mark Twain, určitě by měl na Instagramu desetitisíce followerů.
• Dnes drahé technologie budou zlevňovat a stanou se časem dostupnými jak pro čtenáře, tak pro nás jako autory – mysleme na to a připravujme se. Protože to, že je dnes natáčení profesionálních videí nebo audiopořadů náročné a drahé, neznamená, že to tak bude pořád! Navíc mnoho ulehčení mohou přinést aplikace programované na bázi strojového učení/AI. Dobře nahraný rozhovor už umí přepsat aplikace, kvalitně „nahodit“ překlad, který už jen propracujeme do detailu, také. Jistě také brzy vyretušují a sestříhají video i podle slovního zadání, vývoj jde neskutečně rychle dopředu. Místo žehrání nad tím, jak si dnes kdekdo usnadňuje práci, je lepší si ji také usnadňovat, ne?
• Přizpůsobovat obsah charakteru sociální sítě. Problém je, že trendy a algoritmy sociálních sítí se rychle mění, bylo by tedy strategické si v oboru najít také spřízněné duše, které nám budou dlouhodobě pomáhat s úpravou našich sdělení, aniž strávíme půl života na marketingových školeních.
• Spojujme se jako komunita, i když řídíme různá média: nejde totiž o konkurenci, ale pluralitu. Dávejme si prostor, dělejme spolu vzájemně rozhovory, natáčejme se, sdílejme obsahy vzájemně na svých platformách. Když podpoříme dosah svých sdělení, pomáháme tím šíření informací o celém oboru a nové čtenáře tak získáváme všichni.

A za sebe přidám ještě jednu nadějnou vyhlídku z oblasti, která mnohým kreativcům spíš nahání strach, a to je právě umělá inteligence. Její programy dovedou už napsat newsletter, vygenerovat článek a také napodobit cizí hlas. Vytváří to čím dál tím nepřehlednější a stále více matoucí prostředí, kde se ale pravděpodobně stane jedna věc: lidský faktor se stane vzácnějším a unikátním zbožím či kvalitou. Stoupne poptávka po obsazích zaručeně, detekovatelně vyprodukovaných lidmi – i spisovateli a novináři. Jakým způsobem se bude humanoidní autorství dokládat, je věc jiná, ale věřím, že to opět posílí pozici profesionálů, seriózních médií, silných osobností, které jsou ve svém oboru autoritou. Možná za ověřený autentický obsah bude čtenář již brzy ochoten platit – aby četl názor člověka, slyšel opravdový lidský hlas v podcastu.

Nemusíme všude vidět jen překážky, ale také naději a příležitost.

Poznámka redakce: Tento text vznikl v rámci projektu Taneční kritika v evropském kontextu. Projekt je realizován za finanční podpory Evropské unie prostřednictvím Národního plánu obnovy a Ministerstva kultury.