Odvaha k pravdě

LU, tím ovšem implikuješ neschopnost přijmout kritický názor, ale pouze v tom to není, jde taky o formu, jakou je sdělen. Každý kdo bude psát ironicky a kousavě, vzbudí nevoli. Teda jestli s tím počítá dopředu, jestli je to jeho styl, ok. Každý má ale právo publikovat opoziční názor, o tom je snad diskuse. Dokonce bych řekla, že nezadatelný právo, jak by řekl jedenáct let mrtvý klasik. A je skvělý, že i Josef tomu tady prostor dává.
Každé představení se dřív nebo později stáhne, myslím, že se nebavíme o tom, že by někdo někomu omylem ublížil článkem, ostatně zasáhne minimum publika a jde o to, že psaním se snažíme mít pozitivní vliv na umělce nebo umění, ne že bychom říkali divákovi, ať na tohle a tamto nechodí. Kdo je zralý udělat představení, je zralý i na to unést názor na něj, kdo ne, tomu je dobré s tím pomoci. Každý má právo na to myslet si, že druhý vytvořil kravinu – ale musí to umět říct kultivovaně, na tom zase budu trvat já. Taky nejím rukama, ale používám příbor, i když mám vlčí hlad.
Jen podotýkám, že si myslím, že je účelnější použít analýzu, která je k něčemu dobrá i tvůrci. Ten někdy i chce naznačit cestu nebo dostat radu, třeba v novém cirkuse je po tom, alespoň u lidí, které jsem potkala já, docela poptávka, takže i když o představení usoudím, že je to slátanina, rozeberu ho. Že tím poruším jakési zažité škatulky vytvořené žánru, které například zakazují napsat radu nebo návrh řešení, je mi už v téhle fázi šumák, stejně i na jevišti kromě ultra klasického baletu a opery nikdo striktně s čistými žánry nepracuje. A stejně se i ta žurnalistická škatulka v čase vyvíjí a mění, o tom ostatně budu psát článek. Přijde mi lepší se měnit, než se stát skanzenovou formou jako fejeton.
Tenhle text se neměl jmenovat odvaha k „pravdě“, protože pravdu nikdo z nás samozřejmě nemá a mít nemůže, v hodnocení umění je to absurdní požadavek, protože za deset dvacet let se může tak změnit estetické nebo politické myšlení, že nad věcmi, kterých si ceníme, si další generace bude rvát vlasy. Toť vývoj. A publicistika se nedefinuje jako „názorová žurnalistika“ jen tak pro srandu králíkům, ale pro samotnou svou podstatu. Každý vychází ze svých vědomostí, znalostí a zkušeností, podle toho vypadá výsledek a obrázek si pak udělá čtenář. Tady by se to spíš mělo jmenovat Odvaha říct svůj názor. Souhlas, občas je to psaní bezzubé. K tomu být otevřený a odvážný ale musíme pěstovat vstřícnost na obou stranách.
Peace and merry Christmas, guys,
L.

K zajímavé debatě se jen podělím s nedávným objevem: O formátech kritiky a formulaci názoru jsem měla možnost debatovat v posledních dvou letech s mnoha evropskými tanečními publicisty, kteří sdílí názor, že ve finále se čtenáři forma textu nelíbí jen tehdy, pokud nerezonuje s jeho názorem. Takže jde prostě o to, že se Claře inscenace nelíbila a někomu jinému jo. :) A opravdu to nemělo co dělat s tím, zda a kolik se tam "tančí".
Ale pro pobavení a odlehčení: když jsem sdílela své otřesené dojmy z premiéry svým studentům choreografie, okamžitě se začali domlouvat, kdy půjdou, viditelně mi nevěřili, že to může být tak hrozné, když je na jevišti tolik dobrých interpretů. Takže autoři: nebojte se, že zrovna vaše negativní recenze by ublížila návštěvnosti. Pokud jste měli pravdu, opadne sama, pokud ne, bude hlediště praskat ve švech. Tak se přestaňme brát tak vážně ;)

Ahoj L., já jsem ráda, že se diskuse rozvíjí a že k ní přispíváme z obou stran. Myslím, že je to něco, co tady chybí, a jsem zastánce návratu psané polemiky do médií, byť už třeba jenom těch internetových. Odpovím na podněty a otázky, které text otevírá, od osobních k obecným:
• Jestli publikovat analýzu na Krajinu těla, jsem přemýšlela několik týdnů, možná i měsíců předem. K rozhodnutí jsem dospěla ze dvou důvodů. Zaprvé jsem se celých těch deset let věnovala vedle pomoci v propagaci i čistému studiu historie té značky, práci s archivními texty, mám ve vlastnictví i sborník textů z roku 1968, kde Alfréd Radok a Josef Svoboda podrobně popisují své umělecké záměry a postupy při zakládání Laterny magiky a je tam také studie Jana Grossmanna o kořenech multimediálního divadla. Vývoj myšlenky Laterny magiky jsem se pokusila nastínit už v článku na jaře, nyní jsem se zaměřila více než na Radokův odkaz na odkaz Svobodův.
• Druhým impulzem pro mě byla má práce na biografii Pavla Šmoka, a to osobnost Vladimíra Vašuta – který pro řadu z nás představuje i autoritu na poli taneční kritiky. Vladimír Vašut psal hojně o choreografiích Pavla Šmoka, navzdory tomu, že byl sám dramaturgem někdejšího Baletu Praha a byl jedním z jeho vůbec nejbližších přátel, byl mu přítelem a rádcem i v éře Pražského komorního baletu. Napsal velmi obsáhlý rozbor Listů důvěrných, který byste možná dnes také považovali za ódu, a v pravidelných intervalech psal obsáhlé texty o Šmokově tvorbě a jeho vývoji. Netajil svůj obdiv k jeho dílu ani jejich přátelství, a přitom jej nikdo ze střetu zájmů neobviňoval, ani když vydal knížku Pavel Šmok na přeskáčku, v níž sepisuje jeho umělecké úspěchy... Na druhou stranu – kdo jiný než on, který byl u toho, když „se to dělo“. Znát některou oblast tak blízce, jako já znám Laternu, je na jednu stranu nebezpečí střetu zájmů, na druhou stranu tím člověk získá penzum znalostí, jaké by jinak nedosáhl, je to má specializace. A pokud si pamatuji: pokud v době, kdy jsem tam působila, vznikaly inscenace, s nimiž jsem nesouhlasila a byla bych proti nim jako kritik raději vystoupila v opozici, tak se to mezi námi vědělo. Párkrát mi nějaká ta kritická poznámka ujela i veřejně, na což mě vždy upozornil pan Prokeš, že není vhodné. Dnes je moje postavení svobodné. PR s našimi texty nakládají po libosti, a je to to poslední, co by mne trápilo, jde o jinou profesi a jiný účel, vždyť i úryvky vytržené ze záporných recenzí se v propagaci používají běžně. Děkuji, že to Petr zmínil.
• Paní Petišková zasáhla do diskuse jako historička a kritička z jiné oblasti pohybového divadla a její názor na předmět sporu je myslím také relevantní, jako člověka, který má své celoživotní dílo uzavřené, ji snad těžko někdo bude podezírat ze střetu zájmů, nemá takových věcí zapotřebí. Její pohled ale ukazuje jinou věc – a to, jakou hraje roli, z jaké pozice k inscenaci nebo performativní události přistupujeme. Myslím, že je tu jasně vidět, jak každý dojde k jinému závěru, když ji hodnotí jako a) taneční inscenaci b) multižánrový projekt na pomezí instalace a divadla, c) scénické pásmo. Zařazení jistě obtížné je, jde o tvar, který má volnou kompozici, neřídí se aristotelskými zákony klasického dramatu, je přísně nedějový, navíc nese víc znaků pohybové instalace než divadelní inscenace. Krajina těla ale taneční inscenací není a tvůrci to o ní nikdy nepsali. A to ještě možná podceňujeme vliv Terezy Vejvodové jako autorky filmu na výslednou podobu, přece jen šlo o práci kolektivu.
Teď když jsem psala o Seismic, také jsem si v textu zaexperimentovala, jak by ten výsledek asi vypadal, kdybych na představení dorazila na taneční inscenaci a jako divák, který má estetické preference k čistému tanečnímu projevu… asi bych dílo rozcupovala napadrť a doporučila umělkyni věnovat se výtvarnému umění (allert – nadsázka!). Ale já k tomu přistupuji tak, že se snažím jít po stopách záměru tvůrce. Moje kořeny jsou zapuštěné někde mezi Šaldou, Černým a Siblíkem, postupně se teprve propracovávám k vlastní metodě, o které vím, že je zároveň historická a analytická, ale vždy bude brát v úvahu pozici umělce.
• Pokud se týká esejů Hany Polanské Turečkové a jejího spoluautora Petra Soukupa na portále Opera Plus, nemyslím, že dělá cokoli špatného, když reaguje na publikované texty a ukazuje úplně jiné možnosti analýzy a „čtení“ inscenací, kterých se ty původní texty týkají. Samozřejmě ten titulek je trochu drsnější, ale neměla jsem pocit, že by byl vyloženě útočný, ponechala jsem ho… Třeba pokud jde o pohled na tvorbu Marie Gourdain, jistě že Zuzana Smugalová a Hana Turečková mají úplně jiný background a zabývají se jinými oblastmi taneční teorie i historie. Stejně jako je diametrálně jiný pohled vás dvou na to, co je a není Inscentum, jestli performativní aktivita na pomezí workshopu a imerzivního divadla patří, nebo nepatří na jeviště… Ale tím spíš je zajímavé různé pohledy porovnat. Když někdo napíše svou reakci na cizí text, může jeho autor navázat dalším textem nebo využít prostoru komentářů. Proč to třeba Zuzana neudělá? Nestojí jí dialog za to? Ale to není problém jedné ani druhé redakce, prostor tu existuje – několikrát jsem i ve svých textech zdůraznila, že uvítám, když svým psaním na sebe budeme vzájemně reagovat. Můžeme si užít luxusu několika platforem, a třeba spolu na nich i velmi nesouhlasit. To je totiž také naprosto normální! Já publikuji častěji kritiky a analýzy než recenze, vyhovuje mi to. Hana Turečková též, ale nevidím, v čem by měl být morální zádrhel, že někdo z nás naváže na něčí recenzi dalším článkem nebo ho vezme jako impulz k napsání filosofického eseje a zasadí téma do opravdu velkého kontextu. Občas je ten intelektuální ponor potřeba, i když to není potrava pro běžného čtenáře a diváka.
Mimochodem se tu točíme kolem podobných problémů – je to spor o podobu a obsah (pro řadu lidí nedostatečný?) inscenace či divadelní události. Mutation je příliš abstraktní a výtvarně zaměřené, málo se v něm tančí, Insectum je příliš imerzivní (a málo se v něm tančí), Krajina těla je volně řazené pásmo (a málo se v něm tančí), ani jedno z děl neartikuluje výslovně společenskou kritiku, zásadní problém nebo politický postoj, což se také zdá být pro část diváků „málo“ – zjevně je tu něco, čím tyto projekty provokují k odmítání. Zajímavější by bylo možná analyzovat, proč se to děje, než dál rozebírat je samotné.
• K formě recenze: Pokud mám zásadní názor a potřebuji argumentovat, může se stát, že prostě recenze nestačí. Osobně jsem toho názoru, že pokud by mi některá inscenace připadala tak problematická, že bych se v omezeném prostoru recenze musela uchýlit ke zkratkovitému psaní a neměla dostatečný prostor na argumenty, tak bych se toho žánru raději vzdala, text v požadované formě odmítla napsat a dala si čas na obsáhlejší rozbor, na kritiku nebo analýzu. (Kromě toho myslím, že i silný nesouhlas lze říct bez toho, aby se recenzent vyžíval v ironii a mluvil o potácení a přežvykování – a to říkám s vědomím toho, že jsem v taneční kritice začínala jako studentka žurnalistiky milující Havlíčka a myslela jsem si, že by bylo velmi vtipné začít i v 21. století psát jeho stylem – mé výboje zkrotila Zuzka Smugalová, za což jí buď dík.) Nedávno jsem se účastnila diskuse na DAMU, kde se mj. probíralo i to, zda vůbec formáty recenze/kritiky dnes stačí k tomu vyjádřit myšlení o divadle, o díle. Jestli je ještě stále žádoucí a vůbec reálné mít nejen v tvorbě jevištní, ale i v psaní o ní, striktně dané žánry a formáty. Mediální obsahy se totiž mění s tím, jak se mění samo mediální prostředí, včetně technologií – nejprve přišla revoluce v tom, že každý uživatel nových médií se mohl stát konzumentem a producentem současně (Web 2.0), pak rozvoj sociálních sítí, dnes rozvoj multimediálních obsahů, od podcastů po instagramová reels. Tady všude je prostor pro formulování zpětné vazby novými prostředky, pro kritické myšlení o divadle vyjádřeným novými způsoby. Všechny ty nové možnosti nutně budou mít zpětný vliv na tradiční žánry, jako je recenze a kritika, to je prostě přirozený vývoj. Kdybych mohla nasměrovat debatu konkrétněji, tak možná tímto směrem – stačí nám dnes k popisu světa a umění prostředky staré desítky let? Někdy to může být omezující, a právě tam je podle mě jeden z problémů.

Za sebe říkám, že taneční kritici by měli mít více odvahy kriticky uchopovat dílo a "obnažené", jej nasvětlovat v nových kontextech a ve smělých interpretacích. Nelibě jsem četl článek paní Petiškové, který z mého pohledu trochu manipulativně podsouval text Cláry Zang. Opakovat tvrzení ohledně nedostatečné zkušenosti (čti mladosti) druhého je podle mě nejen nedostatečné, ale i nevhodné, neboť zkušenost se nedá měřit časovostí. Nemluvě o kritické objektivitě, to jsou jen zbytečná slova. Nezapomínejme, že to jsou jen textové konstrukty a se samotným kritickým myšlením mají společné právě jen ten konstrukt. Na druhou stranu je skvělé, že vedle sebe existují texty o díle, které se tak odlišují, jako je tomu u Cláry Zang a Lucie Kocourkové. Na obranu Lucie Kocourkové bych podotkl, že to, že je v podstatě ve střetu zájmů, není negativum, ale velmi pozitivní věc, neboť může psát z pozice, ke které jiní kritici nemají přístup, což se musí ocenit. Vzdáleně mi to připomíná přemýšlení o dílu v intencích textů Bedřicha Fučíka. A to, že se touto kritikou soubor zaštiťuje, není problém tvůrců nebo kritika samotného, ale PR oddělení.

Když jsem četl článek Cláry Zang, byl jsem potěšen, že někdo ví, co chce psát, proč chce psát a čeho chce dosáhnout. Je tam jasné přiznání úhlu pohledu na dílo. To je víc než cokoliv jiného. Ve shodě s Janou Návratovou objektivizované kritické psaní neexistuje. A ano, je to chronická nemoc; dodávám těch, co neumí přemýšlet o díle a nad ním a tím jej posouvat mimo souřadnice, které do jeho DNA vetknul umělec.

Milá Lucie, souhlasím s Vámi. Opatrné objektivizované psaní po srsti je chronická nemoc, kterou mám ten pocit trpí taneční kritika o něco víc, než je tomu v jiných uměleckých oborech. Ve filmu, v divadle v literatuře se otevřeně píše, že se něco nepovedlo a proč. Vedou se polemiky, které tříbí úsudek a podporuje kritické myšlení a je to živé a zábavné. A také očistné a stimulující. U nás v tanci se to děje výjimečně. Váš silný titulek se bude jistě rozebírat ve smyslu, že každý může mít svou pravdu... ale pak bychom rezignovali na odbornost názorů jako takových. Chceme to? Pakliže ano, Pánbůh s náma, pakliže ne, tak to znamená, že je třeba mít odvahu k tomu pravdu sdělit a i přijmout. Přeju nám všem, abychom byli tímto způsobem odvážní vždycky a ve všem.