O nesmrtelnosti tanečníka

Odjakživa jsem byla alergická na taneční hrdinství. Známe to všichni – tanečník přece přežije všechno. Vyhodí si koleno a nejpozději za týden už hopká na sále. Nebo si zablokuje záda v den představení, a tak si holt večer dá místo vinného střiku obstřik zad. Co nás ale vede k tomu, že se snažíme být za všech okolností superhrdinové?

8. 2. 2023 úhel pohledu

Natálie Matysková. Foto: Anna Benháková.

Autor Natálie Matysková

Názorná ukázka ze života tanečního umělce: zvrtnutý kotník, stane se to samozřejmě při tom nejbanálnějším pohybu. Zvučné rupnutí a rychle nastupující otok už zažil a přešel několikrát, proč by to nyní mělo být jinak? Zpravidla pak kolega, který není v hrdinském módu, donutí postiženého jet na rentgen. Končetina je bez zlomeniny, doktor doporučuje obklady a v tu chvíli netuší, že předepsat tanečníkovi klid na lůžku má zhruba stejný efekt jako házet hrách na zeď.

Dobře, nebudeme zraněnému křivdit. Jeden dva dny možná opravdu zůstane doma. Je rád, že si na chvilku odpočine. Ale jakmile to bolí jen o trošku míň, hle, už zkouší, jestli kotník vydrží to, co dřív. Sice mu alespoň pět kolegů z branže nezávisle na sobě řekne: „Prosím tě, hlavně se doleč, ať neskončíš jako já – stalo se mi to před třemi lety a pořád mě to bolí.“ Ale kdo by si s tím lámal hlavu? Zvládne to, ostatně jako už tolikrát. Musí, protože co by na to jinak řekli lidi? A co hůř – musí, protože jak jinak zaplatí nájem? A koneckonců, za ten potlesk to prý přece stojí vždycky. Stojí to za ty soucitné pohledy těch, kteří vědí, že jste si vzali hromadu různých prášků na bolest, a proto se můžete tvářit, že není větší potěchy než skákat deset minut v kuse. Stojí to třeba i za chronickou bolest. Nebo ne?

Chápu, že tanečníci jsou z podstaty trochu superhrdinové, možná prostě musí být. Rozumím tomu z jejich pohledu, kdy nechtějí o nic přijít a nechtějí zmařit práci mnoha dalších tím, že zruší představení. Je mi to také jasné z pohledu produkčního – dlouho připravovanou premiéru neodložíte lusknutím prstu a na alternace zkrátka nebyly finance. Ale z lidského pohledu vlastně pořád netuším, proč si nedokážeme dát čas. A jak to, že bereme vážně snad jen ty signály těla, které nás přivedou na operační sály?

Na tento typ hrdinství jsem alergická zejména v momentech, kdy ho pozoruji sama na sobě. A tak nám všem chci popřát, abychom nešli až na dřeň a měli šanci dát našim tělům dostatek péče, když ho potřebují. A také abychom rozlišili, kdy se bez nás svět zbortí a kdy ne.