O kritice #1

Jiří Havelka. Zdroj: Xantypa.

Autor Jiří Havelka

Před jistou dobou jsem dělal rozhovor pro odborné divadelní periodikum SAD, kde jsem se (i pro mě částečně překvapivě) v jedné odpovědi dotknul role divadelní kritiky, respektive si posteskl, že mi na české divadelní scéně chybí dialog tvůrců a odborné veřejnosti, který přesahuje trapnou platformu „hysterický a ješitný umělec“ versus „zakomplexovaný a frustrovaný“ kritik.

Pan Karel Král, šéfredaktor SADu, po vzájemné domluvě onu pasáž z rozhovoru vyňal s tím, že bude lepší zkusit uspořádat na téma vztahu divadelních tvůrců a kritiků samostatnou debatu, přičemž tak opravdu učinil, debatu zorganizoval a rozeslal na ni pozvánky. V nich byla zmiňovaná pasáž z rozhovoru použita jako motto: „Jsem přesvědčen, že divadelní kritika je jeden z nejspecifičtějších oborů lidské činnosti, jedinečné propojení tvořivého ducha a kritického myšlení, bytostně lidského a abstraktně filozofického poznání. Je to dáno už tím, že si divadlo nemůžete vzít domů a několikrát si ho přečíst, přeskakovat stránky, pustit si na videu, zastavovat, vracet, zkoumat z různých stran, načíst si nějaká nová fakta a znovu si ho pustit. Tím, že divadlo můžete jedině zažít s ostatními živými lidmi v hledišti i na jevišti, nemůže se divadelní kritika oprostit od emocionálního, psychologického, intelektuálního, estetického a především etického úhlu pohledu. Tak jako je komplexní divadelní zážitek, musí být komplexní i jeho recepce. Být dobrým divadelním kritikem znamená být divákem, ale zároveň mít schopnost nahlédnout z odstupu nejen své vlastní ,diváctví‘, tedy podstatu dialogu, který ve mně dění na jevišti vyvolává, ale také ,diváctví‘ okolních diváků. Vnímat jeviště i hlediště najednou. A nejen jednou. Být schopen ponořit se v tok přítomnosti, a přitom abstrahovat situace v kontextu doby, extrahovat racionálně téma, ale zároveň se nechat unášet proudem komunikace, protože posuzovat divadlo znamená především posuzovat komunikační potenciál, nejen dokonalost orchestrace jevištních komponentů. Být intelektuální, ale také čistě empatický, být ,laický‘ i ,odborný‘ ve stejné chvíli, propojit vyšší kognitivní funkce se zcela spontánní reakcí nejstarších částí mozku. Vlastně to vyžaduje zvláštní druh schizofrenie. A pak je tu ona odpovědnost. Odpovědnost za spolutvorbu divadelního zážitku. A to v případě divadelní reflexe vyžaduje schopnost odstupu od sebe sama, od vlastního způsobu myšlení, od svých limitů, od svých světonázorů, výchovy, mindráků, od svých sociálních bublin, od osobních vztahových nánosů s tvůrci, zkrátka od všeho, co si s sebou do divadla přináším. A to není lehký úkol, protože souvisí s mírou dospělosti, s mírou sebepoznání, se stupněm integrity vlastní osobnosti. A pak je tu samozřejmě odpovědnost za petrifikaci něčeho principiálně efemérního. Odpovědnost za zanechání stopy přítomnosti pro budoucnost.“

Panu Královi patří velký dík za to, že se tohoto úkolu ujal a společně s Janou Machalickou diskuzi vedl (22. 11. 2018 v IDU). Samozřejmě, že v tak velkém počtu lidí a při jisté lidské „ošemetnosti“ celé akce nemůžeme okamžitě čekat výrazný posun. Ovšem jako počáteční fáze hledání pozic, definování rolí či vytváření prostoru pro vzájemnou reflexi, tedy zjednodušeně jako začátek dialogu, to zcela jistě smysl mělo a utvrdilo mě v přesvědčení, že nároky na divadelního kritika jsou v dnešní době skutečně vysoké a v mnoha ohledech (a především nadhledech) by měly tvůrce převyšovat. Na popud Tanečních aktualit se pokusím některé z nich zformulovat.

 O dialogu

Stejně jako se neustále mění a transformuje smysl a funkce divadla, proměňuje se bezesporu také funkce kritiky. Pomiňme nyní fakt, který na zmíněné debatě ukradl hodně času, a to pro koho vlastně kritik píše, zda pro čtenáře, diváky, tvůrce, společnost nebo sám sebe. Zjednodušil bych si lehce otřepanou pravdu o divadle jako komunikaci komunikací o komunikaci na jednodušší formu: Dialog. Dialog jako základní interakci mezi jevištěm a hledištěm, tvůrcem a divákem, kritikem a dílem, kritikem a tvůrcem, divákem a kritikem a možno permutačně pokračovat donekonečna...

Asi nikdo by nerozporoval, že žijeme v době krize dialogu. (A zároveň přijměme fakt, že zřejmě v žádné době si lidé nepochvalovali, v jak komunikačně vyspělé době žijí.) Princip dialogu lze vyložit mnoha způsoby (a Marie von Ebner, Martin Buber či Emmanuel Levinas se o to snažili skoro celý život). Nám postačí rovina poměrně bazální – dialog jako prostor a čas k utváření a transformaci myšlenek či stanovisek. Dialog jako setkání lidských bytostí, dialog jako událost ducha.

A zde je první problém: Divadlo vždy bylo, je a bude záležitostí tělesnou, psychosomatickou, vždy bude žitou přítomností. Kritika však spadá do sféry literární, je to zpráva kódovaná písmeny, tedy netělesná, zprostředkovaná komunikace.

V době sociálních sítí vytvářejících iluzi debatního fóra se onen rozdíl tělesné a netělesné komunikace výrazně prohloubil. Formulovat myšlenku do písmenek a odkliknout ji je něco zcela jiného, než ji někomu osobně sdělit. Literární formulace myšlenky je publikovaný názor. Formulace myšlenky z očí do očí je názor, za kterým si stojím. Je to postoj. Tělo proti tělu. 

Jsem přesvědčen, že právě tento fakt stojí za dnešní devalvací dialogu na úroveň demonstrace názorů a protinázorů, respektive na souboj o to, kdo drží výše vlajku svého názorového klubu.

Z dialogu se stala jen přehlídka. Borci vstupují slavnostní branou na stadion za souhlasného pokřiku davů, zamávají hrdě vlajkou a opět mizí. Princip dialogu však spočívá ve vstupu na myšlenkové kolbiště s ochotou naslouchat, porozumět, porovnat a projít vnitřní transformací, přerodem. Tedy vyjít jinou branou. Hlava reprezentuje celé tělo.

Bohužel podobný přístup už je velmi patrný i při všemožných debatách konaných ve veřejném prostoru, kde jsou lidé fyzicky přítomni. Na začátku je vždy velmi dobře a pregnantně formulované téma, samotné sympozium, konference nebo debata potom však probíhá pouze jako přednes názorů jednotlivých účastníků na danou problematiku. K diskuzi nedochází. Fyzický prostor pro debatu se tak začal nebezpečně přibližovat své virtuální kopii. Přichází zklamání i od lidí, u kterých člověk naopak čeká kultivaci veřejné debaty.

Názor se stal osobním majetkem, členstvím v klubu, náhražkou identity, zakrytím pocitu nízké sebehodnoty, do jisté míry náplastí na frustraci. Jenže mít názor je jen začátek. Je to vstupenka k dobrodružné, riskantní a zážitkové jízdě zvané dialog.  

Pokračování textu bylo publikováno 30. ledna.