Nechci závidět Němcům!

Martin Dvořák. Foto: Martin Babič.

Původně jsem chtěl napsat recenzi jednoho výjimečného tanečního představení Staatstheater Braunschweig v Německu. Jenže proč psát recenzi představení, které u nás nebude moci nikdo vidět, protože je to trošku z ruky a žádný český festival představení určitě nepozve. Je to totiž představení kamenného divadla. Ano, a v tom je ten paradox. Zhlédl jsem absolutně dokonalé současné „abstraktní“ nedějové taneční představení se souborem státního divadla a v hledišti zcela zaplněném (generaci 70+ nevyjímaje).

Pouze deset tanečníků mne na hodinu přikovalo do židle svou energií, prezencí, tanečními výkony. Na holé scéně, jen s bílým a černým baletizolem a čtyřmi zavěšenými nasvícenými bílými křivkami, se odehrával pro mne skoro taneční zázrak. Choreograficky precizní, se současnou hudbou, nedopnutými nárty a bez příběhu, divadelních emocí, s titulem ledabylým, nikam nezavádějícím – Perpetuum.

Ano, celá choreografie se zabývala nekonečným pohybem založeným na repeticích kývání, nikde nezastavené energie, vždy znovu využité k dalším prvkům a sekvencím. Partneřina skvostná, neokoukaná, nová. Pod choreografií jsou podepsáni hned dva autoři – Guy Nader a Maria Campos. Neznám jejich profesní pozadí a znát jej nepotřebuji. Skláním se před jejich umem. Před erudicí, řemeslem, citlivostí, filozofií, energií a vším, co k takovému výsledku vede.

Proto tuto glosu ale nepíšu. Píšu ji proto, že závidím Němcům. Závidím jim soubor současného tance v kamenném divadle. U nás zcela nemyslitelné. Kromě baletních souborů v Brně a Praze nemá žádné české taneční těleso kapacitní potenciál uvádět baletní repertoár na patřičné úrovni. Stále se lepí tituly s polovinou labutího hejna, stínů, vil, dryád, myší či jiné havěti v nejlepším případě předělávkami klasiky moderně. A proč? Ze strachu, že nepřijdou lidé, že se to nezaplatí? U našich sousedů už pochopili, že v souboru se čtrnácti, dvaceti tanečníky a hosty nemohou dělat klasiku pořádnou, a proto budou raději dělat současnou původní tvorbu. Pěkně od podlahy – grounded. Tamní tanečníci nemají skvostnou klasickou techniku, ale nehrají si na to. Jsou absolutně perfektní v něčem jiném. Ale to něco je u nás pořád odsouváno někam na okraj. Někde v garážích, továrnách, sklepech, padajících domech, pod kolejemi nebo na jatkách. Tam ne, tam to stojí vedle opery na jednom jevišti a jsou na to pyšní.

Nechci jmenovat, někoho kritizovat a ukazovat prstem, kde u nás pořád lákají na tituly, které až groteskně připomínají dramaturgii pražských muzikálových divadel. O tom, že diváci všech věkových kategorií mohou být paf z choreografie současných tvůrců, mě přesvědčilo publikum v Braunschweigu. Otevřené, připravené, vnímavé, tleskající, reagující, dupající, stojící.

Podobný druh představení určitě dokážou vyprodukovat i současní čeští současní choreografové, ale na baletní oblast jsou zváni výjimečně.

Chtěl bych se dočkat času, kdy se v českém souboru čítajícím několik desítek tanečníků vzdají té potřeby uvádět pořád ono obligátní „jedna klasika, jedna moderna“ (v podstatě jde vždy o neoklasiku) do sezóny. Ani ryba, ani rak. Ke všemu s několikaletou neměnnou dramaturgickou vizí, i když se neví, jestli bude i za dva roky v souboru tanečník na Spartaka či na Julii v adekvátním věku.

V divadle nemusí tančit jen klasicky školený profesionál. V německém městě s dvěma sty padesáti tisíci obyvateli to již vědí. Odhodili předsudky a tvoří současně. A Braunschweig není jediné město – je tu Kassel, Bielefeld, Weimar, Regensburg, Osnabruck a další.

P.S. Na druhou stranu je nutno dodat, že města jako Bonn, Frankfurt a Kolín své taneční soubory raději zlikvidovala, takže nebojte – není Německo jako Německo.