iLANDing: prostor pro reflexi tvůrčích postupů a partnerství s krajinou

Zden Brungot Svíteková. Foto: Fraňo Procházka.

Autor Zden Brungot Svíteková

Tyto dva světy dělí vzdálenost zhruba 3 530 km vzdušnou čarou. ACL sídlí v arktickém pásmu ve městě Ilulissat (69°13′ severní šířky a 51°06′ západní délky) na jihozápadním pobřeží země Kalaallit (pro většinu západního světa známou pod jménem Grónsko), cca 350 km nad polárním kruhem. Je známý ledovcovým fjordem Kangia, zařazeným na seznam UNESCO, kde po celý rok plují (kdysi) obrovské kry, které se kontinuálně telí (v glaciologii se tímto termínem označuje proces, při kterém se kus kontinentálního ledovce odlomí a rozpadne na menší) z pevninského ledovce Sermeq Kujalleq. 

BIRCA se nachází v mírném pásmu na ostrově Bornholm (55° 8′ severní šířky, 14° 79′ východní délky). Jedná se o geografický prostor, který si v dějinách lidstva nárokovaly různé zájmové skupiny, království a státy. Bornholm je dnes známý jako „slunečný ostrov“ a „skalnatý ostrov“ pro svou pestrou geologickou minulost, unikátní útvary a mírné oceánské klima. Je to zemědělská krajina plná polí a farem (ve vlastnictví převážně pár jednotlivců), rybolov z důvodu nezdravého stavu Baltického moře a absence ryb téměř vymizel.

Místa geograficky vzdálená, avšak politicky propojená. Obě dnes patří pod Dánské území. Tato organizace je pozůstatkem koloniální rozpínavosti Dánů, jejíž dopady na místní kulturu a obyvatele jsou teprve dnes veřejně problematizované. Na obě místa se jede (také) přes Kodaň a není úplně přímočaré se na ně dostat.

Rezidenční prostory spojuje ale také filozofie a principy: podporovat umělecký výzkum a proces spíše než produkt, vytvářet prostor a čas ke zkoumání a reflexi postupů. Obě kladou silný důraz na propojení s místem, s krajinou, s místní kulturou a jejím věděním/znalostí, s prostředím i s ekosystémem.

ACL jsem si vybrala primárně z důvodu lokace, místní geologie i délky pobytu, ze zkušenosti totiž preferuji dlouhodobé pobyty trvající minimálně měsíc. Zaujala mě také jejich filozofie, jak ji prezentují na svých webových stránkách: „Dlouhodobé rezidenční pobyty v Arktidě jsou pro umělce jedinečnou příležitostí konfrontovat a zdokonalovat své vnímání. Tato imerzivní zkušenost umožňuje překlenout propast mezi zažitými představami a skutečnou fyzickou a psychologickou podstatou místa a také smysluplnější uměleckou angažovanost.“ BIRCU jsem zvolila pro tematické zaměření na výměnu a sdílení, spolupráci, regenerativní budoucnost, ekologii a přírodní prostředí. Pro úplnost dodávám, že kromě silné rezonance s tematickým zaměřením rezidenčního programu byl důležitým aspektem i honorář a příspěvek na cestu. 

Obě místa učí pozornosti ke krajině, k planetě, k místu, ke způsobu spolužití člověka s jeho životním prostředím a v kontextu ekosystému planety. V obou případech, jako na jakémkoli jiném místě, učí také setkání s jinou kulturou a myšlením. Arktida je křehký ekosystém, kde se probíhající klimatické změny projevují velice znatelně, okamžitě a s exponenciálním nárůstem dopadů na místní klima i způsob života všech druhů obývajících dané místo. 

V případě rezidencí volajících po uchopení místa a (spolu)práci s místní krajinou se nabízí otázka: jak dlouho musí člověk pobýt na místě, aby ho doopravdy uchopil? Při jedné z diskuzí na ACL zazněl názor, že minimálně rok. Moje dva měsíce, které jsem na rezidenci strávila, se zdály skutečně málo, naopak dva týdny na BIRCE měly zvláštní příchuť časové neurčitosti a zároveň sytosti událostí. Možná to v něčem reflektuje i charakter krajiny – rozlehlé prostory a těžší dostupnost míst v krajině Kalaallit – mimo městská obydlí jsou dopravním prostředkem vlastní nohy, loď, sněžný skútr nebo psí spřežení. Případně helikoptéra. Tu ovšem na rozdíl od výše zmiňovaných vlastní pouze státní společnost Air Greenland, turistické agentury, hotely a možná i někteří majetní rezidenti. Bornholm je naopak reliéfem plochý, dobře vybaven cestami, cyklostezkami i pěšími chodníky a vzdálenosti jsou poměrně krátké. Třináct kilometrů vzdušnou čarou nepůjdete na Bornholmu pěšky celý den jako v případě naší cesty z Ilulissatu do Oquaatsutu, kde je reliéf krajiny naopak nesmírně členitý. ACL kdysi sídlilo právě zde, v bývalém velrybářském centru, kde dnes bydlí 30 stálých obyvatel.

Zápisky z uchopování místní reality:

• V Ilulissatu jsme místo nákupních seznamů začaly psát seznamy přání. A pak ten vánoční pocit dostupnosti zboží v supermarketu, když po týdnu prázdných polic s oznámením „doplníme okamžitě, jakmile dopluje loď” zásoby skutečně dorazily. Týden zpoždění je nic ve srovnání se začátkem roku, kdy prý nedorazila žádná loď více než 3 měsíce. Nejoblíbenější část obchodu byl box se zbožím před datem spotřeby za pár dánských korun.
• Vzpomínám si na rozhovor s místním, který, ukazuje na zásobovací loď a urbanistickou výstavbu kolem, pronesl: „Bez ní by nic z toho tady nebylo.“ Možná by však místní obyvatelé měli něco, co jim staletí sociální, kulturní a hospodářské výměny, hybridizace a rozšiřování euroamerické suverenity na sever vzalo. Evropské či západní myšlení a normy uplatňované v Arktidě, týkající se uspořádání společnosti či regulující obchod a rybolov, se jeví pro původní obyvatelstvo více než problematické, či dokonce ekonomicky a psychologicky likvidační. 
• Na Bornholm připlouvají lodě ze švédského Ystad několikrát denně. Jedná se o hlavní cestu, jak se na ostrov dostat. Někdo na rezidenci vyprávěl historku, že když si Švédsko a Dánsko dělili území, na mapě přes Baltik zůstal položen šálek, který zakrýval právě Bornholm. A díky tomu ostrov připadl Dánsku. Trajekty, které na něj dnes denně připlouvají, jsou plné aut, lidí, cyklistů. Obchody zásobují dokonale, jenom to tofu není vždy k dostání a lokální bio krámek nemá vždycky na skladu bezlepkovou mouku.
• V Ilulissatu žije kolem 3 000 psů grónských, spolu se zhruba 5 000 obyvateli. Využívají se k práci, nikoliv jako domácí mazlíčci. Mají osobitý charakter a určitou divokost neochočených bytostí. Kolemjdoucí je jim úplně fuk, ne jako ve zdejších končinách, kde na vás pes okamžitě reaguje. Večerem se městem nese koncert divokého štěkání, když majitel donese rybu a granule. Asi budu mít dlouho v paměti pohled feny, které jsme se snažili hodit zmražený kus ryby, na který kvůli délce řetězu nedosáhla. Ten zoufalý pohled „co jste to udělali?!“ nám nedal a navzdory upozornění nevstupovat do psích obydlí a nepřibližovat se, jsme jí ho holí dostrkali blíž. Takovou vděčnost jsem v očích zvířete dosud neviděla.

Výše zmíněné jsou jen střípky z každodenního prožívání místa. V ACL jsme měli možnost pozorovat i život místní komunity, počátek školního roku, noční ruch z pubu naproti místu, kde jsme bydleli. Pocit sounáležitosti s místem, nebo že bych se mohla považovat za „místní“, se dostaví, když člověk začne v supermarketu rozpoznávat některé tváře a pokladní vám nabídne sběr bodů za nákup. Začínáte znát boční cesty domácích krajinou a dennodenně se setkáváte se stejným místem tak třicet minut od obydlí. BIRCA přinesla vyvážený poměr terénního výzkumu a práci ve studiu. O samotné filosofii rezidencí, vybavení, podmínkách pobytu a tvůrčím procesu více ve druhé části tohoto textu příští týden.