Excelence zřejmě změní podporu pražské kultury

Jana Bohutínská. Foto: Petr Kurečka.

Autor Jana Bohutínská

Tématu excelence se věnovalo loňské Pražské kulturní fórum a excelence je i zásadní úběžník jedné z kapitol nové pražské kulturní politiky, Praha inspirativní. „Absence excelentních špičkových kulturních projektů a akcí světového významu“ je v politice uvedená jako současná slabá stránka města, která zároveň umožňuje identifikovat směr, jímž se chce podpora excelence ubírat – posílení Prahy na mezinárodní kulturní mapě.

Kde je tedy Praha na kulturní mapě teď? Na periferii? To je na jinou debatu. Podle kulturní politiky každopádně metropole potřebuje excelentní kulturní vlajkové lodi, které jí pomohou budovat kulturní značku. Tam chce Praha směřovat peníze. Spolu s odborníky chce definovat kritéria excelence a hledat způsoby, jak podpořit rozvoj excelentních projektů, včetně odpovídající infrastruktury. Ve hře je aktualizace dotačního systému a zdůrazňuje se „propojení obsahu kulturní politiky s tematickými prioritami a s prací dotační komise a hodnotitelů“. Excelence se přitom nemá vztahovat jen na prověřené projekty, ale i na inovace, na umělecký potenciál, což je podstatné.

Členky a členové dotační komise, stejně jako hodnotitelé a hodnotitelky oborových subkomisí, dostali vloni k vyplnění dotazník, který se excelence týkal – byla jsem mezi nimi. Rozpracovaná analýza Podpora excelence v dotačním systému hlavního města Prahy v oblasti kultury a umění je přístupná online na webu Kreativní Prahy.

Je to podnětné čtení, které zasazuje excelenci do lokálního i mezinárodního kontextu podpory umění a rozdílných přístupů ke státním intervencím do kultury, které stojí v pozadí. Je ale třeba si připomínat, že v Česku je, nejen v Praze, ale i na úrovni státu, závislost umění a kultury na veřejném financování obrovská. V zásadní míře tak směřování a financování sektoru ovlivňují kulturní politiky a jiné strategické dokumenty i grantové kalendáře. A zdá se, že existuje konsenzus, co se správnosti veřejné podpory týče, a pokud jsou slyšet kritické hlasy, volají spíš po větší míře zapojení municipalit, krajů a státu (např. více peněz, status umělce a umělkyně) než po opaku.

Přitom bude-li Praha alokovat více peněz na excelenci, a zatím není jisté, kdy k tomu dojde, jiné projekty zřejmě z podpory naopak vypadnou (podle principu více peněz menšímu množství projektů). Domnívám se, že na důležitosti tak v nezávislém (nezřizovaném) sektoru nabudou i inovace byznys modelů, například směrem k sociálnímu podnikání a podobně.

Excelence je téma, které se jako bumerang roky vrací v grantových řízeních i v rozpravách o podpoře kultury, a to nejen v Praze. V grantových schématech, kde se hodnotí umělecké i jiné projekty, se mu vyhnout ani nelze. Už teď magistrátní granty v podstatě excelenci implicitně zohledňují, a to především u víceletých dotací nebo profilových festivalů. Pokud chce však Praha excelenci důrazněji prosazovat, je klíčové, kdo stanoví, co excelentní je, pokud například nechceme, aby šlo o výsledek postavení, které si vymohou silní hráči. Pro odstrašující příklad nemusíme chodit daleko – je jím Pražské jaro na ministerstvu kultury, které postavilo svou smlouvou o spolupráci grantový systém na hlavu.

Není možné tak otevřené, komplexní a kontextuální téma, jako je excelence, sesumírovat do několika kritérií vhodných napříč obory. Excelence je věc kontinuální debaty. V tanci znamená něco jiného než v divadle, pro malou organizaci něco jiného než pro velkou, pro festival něco jiného než pro jednorázový projekt. Například Arts Council England, který podporuje kulturu ve Velké Británii (a je součástí příkladů ve zmíněné analýze), se excelenci věnuje dlouhodobě. A pokud jsem to při studiu britských materiálů dostupných online pochopila správně, je to téma, které se prolíná veškerou prací této organizace, včetně fungování jí samotné; je to způsob přemýšlení.

A ještě jedna subtilní věc z mého pohledu (v tomto případě z pohledu letité členky různých grantových komisí) s excelencí souvisí. Čím úžeji se propojuje kulturní politika s reálným rozhodováním v komisích, které jsou ukotvené v kulturně-politickém rámci, tím prekérnější je situace lidí, kteří v nich pracují, a to z hlediska jejich nezávislosti a svědomí. Alespoň mě to trápí – kde končí expertíza a začíná politika, jak jasně vymezit jejich hranice? To, že by měli nezávislí experti a nezávislé expertky naplňovat politiku, nelze brát jako samozřejmost a je principiální otázkou, zda je to vůbec jejich role. Jak zajistit myšlenkovou nezávislost expertních komisí a zároveň razit politiku, to je další téma k hluboké rozpravě.