Lucie Štádlerová. Foto: Barbora Truksová.
Ještě před deseti lety bylo možné si na současný tanec a pohybové divadlo v Praze dojít především do divadla Ponec, občas do Alfreda ve dvoře a Divadla Archa. Dnes už člověk listuje i v programech Studia Alta, Jatek78, La Fabriky, KD Mlejn a nejnověji teď i Centra současného umění DOX. Takový výběr je jistě výsledkem svobody projevu a otevřenosti doby, ale opravdu se všechny tyto scény uživí?
Na jednu stranu je skvělé, že s novými prostory pro současný tanec a pohybové divadlo vzniklo pro některé umělecké soubory i zázemí, místa ke zkoušení, vytváření nových děl či výzkumu, a nový projekt pak zde může být rovnou představen veřejnosti. Umělci konečně mohou pracovat v důstojných podmínkách. Na stranu druhou, nelezou si všichni tak trochu do zelí?
Ano, vzniká konkurence, po současném tanečním a pohybovém umění je poptávka – ale opravdu tak velká? Uživit i malé, jasně žánrově vymezené divadlo či umělecký prostor totiž není úplně snadné. Často jsou to místa závislá na vícesložkovém financování, dotacích z projektů vázaných na uvedení určitého počtu představení za sezonu a množství unikátních diváků a to jim leckdy může zlomit vaz. Stávají se pak továrnou na umění, kde může převyšovat kvantita nad kvalitou, a to snad není cílem. Kéž se jim daří a nemusejí se nechat vydržovat lacinými mainstreamovými kusy!
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?