Lucie Štádlerová. Foto: Barbora Truksová.
Ještě před deseti lety bylo možné si na současný tanec a pohybové divadlo v Praze dojít především do divadla Ponec, občas do Alfreda ve dvoře a Divadla Archa. Dnes už člověk listuje i v programech Studia Alta, Jatek78, La Fabriky, KD Mlejn a nejnověji teď i Centra současného umění DOX. Takový výběr je jistě výsledkem svobody projevu a otevřenosti doby, ale opravdu se všechny tyto scény uživí?
Na jednu stranu je skvělé, že s novými prostory pro současný tanec a pohybové divadlo vzniklo pro některé umělecké soubory i zázemí, místa ke zkoušení, vytváření nových děl či výzkumu, a nový projekt pak zde může být rovnou představen veřejnosti. Umělci konečně mohou pracovat v důstojných podmínkách. Na stranu druhou, nelezou si všichni tak trochu do zelí?
Ano, vzniká konkurence, po současném tanečním a pohybovém umění je poptávka – ale opravdu tak velká? Uživit i malé, jasně žánrově vymezené divadlo či umělecký prostor totiž není úplně snadné. Často jsou to místa závislá na vícesložkovém financování, dotacích z projektů vázaných na uvedení určitého počtu představení za sezonu a množství unikátních diváků a to jim leckdy může zlomit vaz. Stávají se pak továrnou na umění, kde může převyšovat kvantita nad kvalitou, a to snad není cílem. Kéž se jim daří a nemusejí se nechat vydržovat lacinými mainstreamovými kusy!
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace