Co vše odráží nové Zrcadlení?

Tereza Cigánková.

Malá tanečnice Bianca v Zrcadlení je vůbec první tzv. plus size ženskou protagonistkou, která se kdy objevila v tvorbě studia Disney. To bylo v minulosti nejednou kritizováno za své nerealistické zobrazení ženských i mužských postav, které mohlo u některých diváků zvýšit riziko frustrace z vlastního těla a vytvářet pokřivené ideály krásy. Novým snímkem se tak Disney připojilo k současnému silnému trendu body positivity, jež se mimo jiné snaží odstraňovat stigmata a předsudky spojené s fyzickým vzhledem či kondicí, a podpořit respekt a kladné vnímání těl různých tvarů a velikostí. Velmi zjednodušeně shrnuto: Každý má svobodu dělat si, co chce a po čem touží, bez ohledu na to, jak vypadá.

A ačkoli Zrcadlení sklidilo vlnu pozitivních reakcí spojenou s emocionálním sdílením osobních příběhů ne nepodobných těm, které prožívá na tanečním sále Bianca, objevily se i hlasy hodnotící celou situaci poněkud střízlivěji. Jako každý trend má i body positivity tendenci zacházet do extrémů a sklouzávat k černobílému pohledu, což disneyovská tendence „hrát na city“ může ještě podpořit. A tak se do růžové bubliny vznášející se kolem Biančina (navíc poměrně zjednodušeného, až zkratkovitého) příběhu vkrádají komentáře o tom, zda se vlastně neopíjíme rohlíkem a věříme, že ve skutečném životě by baletka s nadváhou mohla najít profesionální uplatnění. Nebo zda je ze zdravotního hlediska vhodné nesnažit se tělu od nadbytečné váhy ulehčit. Podobné třecí plochy však doprovázejí změny spojené s vnímáním těla v různých oblastech a pravda jako vždy leží někde uprostřed. Co se Zrcadlení týče, je tu však ještě jedna věc, která stojí za povšimnutí.

Jak často je pokřivené vnímání sebe sama (ať už na rovině fyzické, nebo psychické) spojováno se světem tance, a zejména toho klasického? Při pohledu na Biancu, zkoumající se v zrcadle, se mi okamžitě vybavila scéna z oceňovaného filmu Černá labuť, v němž režisér Darren Aronofsky použil prostředí profesionálního baletního souboru jako kulisu pro rozvoj psychické nemoci hlavní hrdinky. V zrcadlových sálech taneční školy se odehrávají i vypjaté scény hororu Suspiria. A konečně tu máme úspěšnou knihu a představení Miřenky Čechové, které řeší odcizení se vlastnímu tělu a hledání vlastní identity v procesu tanečního vzdělávání. Příkladů bychom našli jistě více, od náznaků v tanečních filmech pro teenagery až právě třeba k Disneymu. Tanec, kvůli svým zvýšeným nárokům na estetiku těla, tvoří zdánlivě ideální plátno pro vykreslení komplikovaného vztahu člověka ke svému hmotnému já. Je to ostatně zvláštní paradox – na jednu stranu tanec obdivujeme právě pro jeho auru disciplíny a překonávání běžných fyzických možností, pro jeho schopnost vytvářet skrze těla neuvěřitelné obrazy. Na stranu druhou, se stejným obdivem umíme hledět na ty, kdo se jeho přísným pravidlům vzepřou a začnou dělat věci po svém. A možná i proto je malá Bianca ve filmu nadšenou baletkou, a ne třeba sběratelkou známek.