Black and White aneb Více efektu než hloubky

Soubor Baletu NDB. Foto: Ctibor Bachratý.

Autor Natálie Erbesová

Hlavním tématem inscenace, která je inspirována životní zkušeností samotného Radačovského, je souboj se smrtí. Princ se v prvním obraze dozvídá o své nemoci a vše, co následuje, můžeme chápat jako vizualizaci jeho blouznění, snahy přežít nebo alespoň pochopit, čím smrt je.

Choreograf i přes změnu libreta ponechává čtyři hlavní postavy. Něžnou Bílou (Emilia Vuorio) jako doktorku a bílou labuť, energickou Černou a zároveň Princovu manželku (Klaudia Radačovská), chorého Prince (Arthur Abram) a mefistofelsky laděného Rotbarta (Martin Svobodník), který ho neustále pronásleduje a ztělesňuje jeho nemoc. Proto, uzdravuje-li se na konci baletu Princ, nutně umírá Rotbart.

Radačovský klasickou taneční techniku nezavrhuje – její prvky selektuje, narušuje a kontrastně staví vedle současných pohybových tvarů. Často používá hlubokou druhou pozici, flexovaná chodidla i dlaně a labutí pózy, které vytvářejí tanečnice ležící na zádech. Choreografie ani výtvarná složka ale neprokazují inscenaci příliš dobrou službu, balet tak stojí především na hudbě a výkonech hlavních protagonistů. Na celé inscenaci je patrná zdlouhavost určitých scén – tanec párů v prvním jednání, nesčetně bojů Prince s Rotbartem, kdy představení končí několikrát.

Nepříliš dobrý dojem vyvolává i nasvícení scény v druhém jednání, které tanečnicím-labutím vytváří světelné podkolenky. Dívkám zkracuje nohy a sboristky připomínají spíše gymnastky než ptačí přeludy nemocného hrdiny. Reflexní gumové plochy v pozadí scény odrážejí dění na scéně a stírají hranici mezi skutečnými tanečníky a jejich zdeformovanými obrysy. Tento obraz zcela vystihuje ono schizofrenní vnímání hlavního hrdiny.

Z výkonů tanečníků lze také usuzovat, že jsou zvyklí uvádět tento kus na větším jevišti. Především ve sborových scénách byl patrný boj dívek s prostorem, který se místy odrazil na zhoršené synchroničnosti.

Otázkou pro mne ale zůstává, proč choreograf použil Čajkovského hudbu nejslavnějšího baletu a proč osobní výpověď nepřetavil do komornějšího tvaru, která by mu nepochybně slušela více. Poselství Black and White se ke mně přes rampu jeviště nedostalo. Sledujete sice efektní čísla prokládaná emotivně laděnými scénami hlavního hrdiny, ale bohužel nic víc.

Na pozadí tohoto Labutího jezera vyvstává otázka po smyslu dramaturgické funkce v tanečním divadle. Zatímco u nezávislých souborů můžeme sledovat narůstající pozici dramaturgie, v kamenných divadlech zůstává většinou choreograf jediným a svrchovaným tvůrcem díla. Dramaturgie jako funkce je pochopitelně přítomna vždy, ale otázka je, jestli by tvůrcům neprospělo i její zosobnění.  

Psáno z představení 27. června 2016, Národní divadlo, Praha.  

Black and White
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Choreografie, libreto a režie: Mário Radačovský
Scéna: Marek Hollý
Kostýmy: Patricia Barker
Projekce: Michael Auer
Světová premiéra: 4. května 2012, Grand Rapids Ballet, USA
Česká premiéra: 20. března 2015 v Mahenově divadle, Brno