Soubor Laterny magiky přichystal těsně před vánočními svátky dárek pro rodiče a děti, když uvedl premiéru představení Zahrada jako připomenutí dobrodružství a fantazijních představ zapomenutého dětství. Jeho tvůrci se přípravám věnovali více jak rok a půl a vložili do projektu nemalé ambice i své vzpomínky. Jako zdroj inspirace uvádějí stejnojmennou knihu Jiřího Trnky, s jejímž obsahem velmi volně nakládali, přičemž zachovali jen základní téma: objevování tajemných míst v zahradě za starou kamennou zdí, do níž hrdinové literární předlohy vstupují rezavou železnou brankou.
Kocour, trpaslík a čtyři kamarádi
V knize vydané v roce 1962 se Jiří Trnka představil nejen jako ilustrátor, ale rovněž jako autor příběhu o pěti klucích, kteří v zarostlé zahradě zažívají nečekaná setkání. Vstupují do vysoké trávy, jež jim sahá až nad hlavu, a vidí pod jedním keřem stát trpaslíka. Jejich cesta tajemnými zákoutími začíná. I inscenační tým nového projektu Laterny magiky láká na napínavě vyhlížející výpravu do říše fantazie (v tomto případě bez slonů a psíků, o nichž se v knize píše).
Na konci schodů před vstupem do hlediště Nové scény ND Praha vítá příchozí Kocour s obrovským knírem (David Stránský) v budce – svým výzorem však připomíná spíše nevrlého správce záhadného hájemství, jež se snaží autoři scénáře rozkrýt. Namísto pětice malých nezbedníků zde máme Terezu (Zuzana Herényiová), Bohouše (Alexandr Sadirov), Adama (Ondřej Martiš) a Tondu (Viktor Svidró), jejichž dobrodružství se odehrávají v prostoru s množstvím objektů: vanou, dětským bicyklem, z něhož je rázem na pár vteřin projektor promítající kratičké filmové záznamy z dětství uvedených protagonistů, kteří se do zahrady vracejí jako dospělí. Z průsvitného kokonu se v průběhu představení stává mraveniště i strom s vosím hnízdem. Ze staré vany vratké plavidlo, v němž se čtveřice kamarádů kymácí a jen skrze gestikulaci a výraznou mimiku navozují pocity frustrace z neblahé situace.
Jasný, kvalitní rámec inscenace udávají hudební předloha Jana Šikla spolu s výtvarným řešením scény a kostýmů. Tereza Bartůňková pak vytvořila zdařilou filmovou animaci a její pnoucí se roztodivné rostliny upoutají vaši pozornost. Zahrada před zraky diváků zarůstá množstvím výhonků a květin až po úplném shrnutí hlíny z bílého baletizolu. Černá zemina slouží výtvarnému záměru, rozprostírá se po hrací ploše, vytváří spirálovité obrazce a představuje podhoubí pro roztodivnou havěť, kterou zosobňuje měnící se počet černých indiferentních postav s kuklami na hlavách (Adéla Abdul Khaleg, Pavlína Červíčková, Tereza Hloušková, Eliška Kolárová, Tamara Kšírová, Libor Kettner, Lukáš Nastišin, Jakub Sedláček). Zprvu dávají dohromady rozpadlé údy zahradního trpaslíka, v průběhu dění stojí v pozadí scénických proměn i jevištních akcí, když s jejich pomocí „pluje“ hlavní Tereza vzduchem či koulí po diagonále kolo promítající ježka.
Zahrada. Foto: Sergei Gherciu.
Svět vzpomínek bez tajuplné magie
Charaktery tří mužských postav nejsou vůbec markantní, ačkoliv hudební doprovod nabízí dosti impulsů jak v klavírních či smyčcových melodiích, tak i syté orchestraci. Ani part Terezy nepřesvědčuje pohybovou texturou, kdy tanečnice často balancuje na hraně zadní šikmé plochy. Ta se poskrovnu využívá k rozvinutí akcí, stejně jako stříbrný, hladký sestup v popředí jeviště.
Zahrada je barvami nehýřícím kaleidoskopem obrazů, uvedených v programu na fotografiích popisky: hra, zahrada, plavba, zen, noc, vzpomínky, smrt, cesta… Ve výsledku se obsahově jedná o vybledlé reminiscence, které mimo jiné zhmotňují velké plastové láhve s vloženými předměty, které kolují i mezi diváky. V zenu se otáčejí tanečnice v krinolínových obručích, jejichž stíny se odráží na horizontu; v jednom z výjevů nad scénou a hlavami diváků poletují papírové vlaštovky, jež se ukazují i v projekci. Zcela nečekaný je pak závěr, kdy na jeviště vtrhne křičící Kocour, který se snaží dopadnout zvědavé vetřelce.
Představení nesvědčí ani téměř hodinu a půl dlouhá stopáž (sto minut včetně přestávky) odhalující slabiny inscenace, v níž divadelní pojetí sází na vizuální stránku produkce propojující filmovou projekci, mapping s jevištním děním, což se děje víceméně prvoplánově, bez důmyslnějšího propojení taneční akce s využitými médii. Tvůrci se až příliš evidentně vzdávají kontrastnější dramaturgické a dramatické artikulace, proto není snadné v monotónně nastavené, scénické dynamice udržet pozornost. A to dospělých i dětí, pro něž je zvolená koncepce, dle mého soudu, zvláště obtížně čitelná.
Jisté unylosti se nevyhnulo především taneční pojetí: čtveřice našich hrdinů chodí, pobíhá, gestikuluje s více či méně přesvědčivým výrazem. Výstupy sboru v černých přiléhavých overalech ve výtvarném ladění a projekci mnohdy zanikají, někdy vizuální krásu scénických pláten svým počínáním spíše narušují. Pohybové roviny nahoru, dolů, do stran, vpřed a vzad se radikálněji mění až v duetu Terezy s jedním z tanečníků, kdy jste vytrženi z jisté letargie – ale ani v tento nadějný moment se nedočkáte zásadněji rozvedené choreografické myšlenky.
Postava Kocoura by si jistě zasloužila výraznější pohybové zabarvení, aby skutečně připomínala kočičí stvoření, a ne pomateně pobíhajícího staříka. Ze zmiňovaných nedostatků vyplývá i zapeklitost posouzení výkonů tanečníků, když David Stránský, Zuzana Herényiová, Alexandr Sadirov, Ondřej Martiš a Viktor Svidró nedostali k dispozici dostatečně hutné choreografické party, aby jejich role mohly zaujmout a fungovat v rafinovanějším a smysluplnějším vizuálně-tanečním kontextu. A právě v tomto ohledu se v Zahradě příliš neurodilo.
Psáno z premiéry 21. prosince 2018, Nová scéna ND Praha.
Zahrada. Foto: Sergei Gherciu.
Zahrada
Scénář: Pavel Knolle, Štěpán Pechar, David Stránský, Lukáš Trpišovský
Režie: Pavel Knolle
Choreografie: Štěpán Pechar, David Stránský
Scéna: Jan Brejcha, Mikoláš Zika
Kostýmy: Jan Brejcha, Pavel Knolle, Mikoláš Zika
Dramaturgie: Lukáš Trpišovský
Hudba: Jan Šikl
Animace a projekce: Erik Bartoš
Výtvarník filmu a animace: Tereza Bartůňková
Light-design: Jan Dörner
Premiéra: 20. 12. a 21.12. 2018
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?