Trinity – Preljocaj, Timulák a Kylián v podání Švédského královského baletu

Trinity - Totality in Parts. Foto: Sören Vilks.

Autor Petra Dotlačilová

Složené večery jsou dnes již ustálenou a oblíbenou součástí repertoáru každého baletního souboru, výjimkou není ani ten stockholmský. Jednotlivé části takto koncipovaných inscenací mohou mít společného jmenovatele, například téma či skladatele, častěji je ale propojení, pokud ne nahodilé, tak alespoň velmi volné. Dramaturgové se někdy dokonce ani neobtěžují vymýšlet jednotný titul a představení nazvou jednoduše podle jmen choreografů či jejich děl. Švédský královský balet si pro svou první letošní premiéru zvolil název Trinity. Ten ovšem skutečně neříká nic kromě toho, že máme během večera očekávat tři různé kusy. A bylo tomu opravdu tak; jednalo se o dvě starší a již značně proslulé choreografie Annonciation Angelina Preljocaje a Wings of Wax Jiřího Kyliána, doplněné o světovou premiéru Totality in Parts vycházející choreografické hvězdy Lukáše Timuláka. Ani šéf baletního souboru Nicolas Le Riche (bývalý první sólista pařížské Opery), jak se lze dočíst v programu, nehledal mezi jím vybranými díly žádné spojitosti. Právě naopak, smyslem bylo představit tři velmi odlišné způsoby, jak se na tanec dívat, jak pojednat příběh, pojmout prostor a čas. A to se podařilo; pohybový slovník a vůbec celkové pojetí všech tří 20- až 30minutových choreografií se diametrálně lišily a ve všech případech nabídly kvalitní podívanou plnou vizuálních, akustických i kinestetických zážitků.  

Zvláštní setkání

Večer odstartoval duet Annonciation (Zvěstování), jenž Preljocaj poprvé uvedl v Lausanne v roce 1995 a ve Stockholmu jej nastudovali již v roce 2002. Pro tanec netypický námět zobrazuje biblickou událost Zvěstování Panně Marii, její setkání s archandělem Gabrielem, který jí oznámí, že počne Syna Božího. Jak sám choreograf k tomuto dílu říká, když se člověk nad tímto příběhem zamyslí, jedná se o hodně zvláštní věc. Jak mohlo takové setkání s nadpozemskou bytostí vypadat? Jak se Marie cítila, jak fyzicky reagovala? Ke znázornění obou postav si vybral ženské představitelky rozdílné fyziognomie a obdaroval je rozličným pohybovým slovníkem.

Interpretka archanděla Emily Slawski působila silně i jemně zároveň, její pohyby a celkové pojetí role se vymykalo genderovým stereotypům. Hlavním dojmem z jejích výstupů byla přesnost až přísnost, síla a kontrola. Marie Natalie Ogonek naopak působila subtilněji, slabě až pasivně, zjevení anděla ji nevystrašilo, ale spíše paralyzovalo svou silou. Velkolepost i podivnost tohoto setkání dokonale znázornila i hudební složka: Vivaldiho Magnificat, mísící se se zvuky koupaliště, střídala agresivní až nepříjemná elektronická hudba Stéphana Roye připomínající elektrické výboje a doprovázející zjevení anděla. Minimalistické scénické zpracování sestávalo pouze z jedné lavice, velkou úlohu zde ale hrála světla Jacquese Chateleta. Světelné proměny definovaly přechody mezi realitou a nadpozemským setkáním, dramaturgický vývoj a přechody i závěrečný „záběr“ na Mariinu tvář. Dramatické zmenšování bodového světla koncentrovalo divákovu pozornost a podněcovalo myšlenky na budoucí konsekvence. Nutno dodat, že námětem choreografie sice bylo téma zvěstování, autor ale nepoužil nějaké explicitní vizuální reference (jako například křídla pro anděla). Dílo proto zůstalo v relativně abstraktní rovině, do které si mohl divák neznalý příběhu projektovat různé alternativy. Jistě se jednalo o nějaký druh setkání, v němž síly nebyly vyrovnané, vztah byl nejasný, a možná to byl jen sen. Za geniální tah se dá považovat výběr ženské interpretky v roli archanděla, který do jisté míry omezil odkaz na milostný vztah, v němž by muž dominoval. Obě tanečnice podaly vynikající, velmi koncentrovaný výkon a svými pohyby dokázaly vykreslit různé charaktery postav i vývoj setkání.   

Dokonalá souhra

Po první pauze následovala světová premiéra Totality in Parts. Lukáš Timulák dlouhodobě pracuje se scénografem Peterem Biľakem, který samozřejmě nechyběl ani při tvorbě tohoto kusu. Scénografie, kostýmy, světla i pohyb se nesly ve znamení kruhu. Mohlo se jednat o koloběh života, přírody, jejíž jednota spočívá v mnoha malých částech. Stejně tak se i člověk skládá z mnoha prvků, zároveň je jako společenský tvor sám závislý na ostatních lidech – je součástí společnosti. Totality in Parts tedy vyjadřovalo mnoho významů, a výsledná inscenace byla obdobně komplexní. Choreografie, hudba, světla i scéna spolu souvisely, všichni umělci úzce spolupracovali ve vzájemné shodě, což se na výsledném tvaru odrazilo pozitivně. Tato myšlenka, tedy že všechny umělecké složky do sebe musí zapadat a umělci spolu musí komunikovat, je sice stará jako divadlo samo, málokdy se to ale v praxi vydaří, jako se to stalo zde.

Hudební doprovod tvořila nahrávka klavírní improvizace německého skladatele a interpreta Hauschky (shodou okolností zachycená na den přesně čtyři roky před premiérou a pro tuto příležitost na objednávku rozšířená). Jeho hudbu má slovenský choreograf v oblibě a pro své kreace ji často používá. Choreograficky pracuje Timulák s postupným vrstvením tanečníků: nejprve diváci na scéně spatřili pouze jednu osobu s černou skládanou růžicí na zádech, za níž se občas objevily pohybující se končetiny. S rostoucím tempem postavy na scéně přibývaly v sudých počtech, až na finální počet šestnácti tanečníků a tanečnic, kteří rotovali ve vyznačeném kruhu. Obraz doplnila majestátní světlená růžice složená z 521 žárovek, již navrhnul scénograf Peter Biľak. Výjev oživil světelný designér Tom Visser, díky němuž se růžice rozsvěcovala v mnoha pravidelných i nepravidelných variacích. Choreografie organicky plynula na tónech Hauschkovy hudby v proměnlivých konstelacích skupiny, páru a nakonec sólisty Jérôma Marchanda, jehož uhrančivý tanec celé dílo uzavřel. Jedinou složkou, která do celkově fungujícího obrazu snad pasovala méně, byly kostýmy Annemarije van Harten. Černé kalhotové kostýmky s kruhovými průstřihy na různých místech působily příliš objemně a nepohodlně vzhledem k plynoucímu pohybu ve stylu contemporary, v němž Timulák pracoval s floorwork, velkým rozpětím končetin a originálním partnerským tancem. Celkově ovšem Trinity in Parts uhrane souhrou tance, hudby a světla a přináší totální audiovizuální zážitek. Timulák skvěle využil příležitost, kterou mu Švédský královský balet nabídl.  

O uvěznění a svobodě pohybu

Večer uzavřel známý kus Jiřího Kyliána Wings of Wax (původní premiéra 1997), volně inspirovaný příběhem o Ikarovi. Mýtus je zde metaforou pro omezení či „uvěznění“ těla v jeho vlastních limitech, což je něco, s čím tanečníci bojují každý den při své cestě za bezmeznou svobodou pohybu. Fyzicky náročná a komplexní choreografie znázorňuje každodenní překonávání sama sebe, zároveň ale poukazuje na určitou svázanost, danou tělem, prostorem či gravitací. Tanečníci vystupují v tmavých, upnutých dresech, které umožňují jakýkoliv pohyb, současně však odhalí sebemenší nepřesnost. Centrálním choreografickým motivem se stala pomalá chůze vpřed do tónů Biberovy Růžencové sonáty, doprovázející příchod jednotlivých tanečníků na scénu. Komplexní a mystickou hudbu H. I. F. Bibera a J. S. Bacha doplnily skladby Philipa Glasse a Johna Cage.

Partnerský tanec představuje, jako často u Kyliána, stěžejní část díla a svou složitostí a přesností vyžaduje od tanečníků maximální koncentraci. Všechny čtyři páry v tomto provedení podaly vynikající výkon. V kontrastu s ostatními dvěma kusy vynikl u Wings of Wax důraz kladený především na výbojný mužský tanec. Tanečnice sice dostaly mnoho prostoru v duetech, ovšem v samostatných pasážích měly méně aktivní roli sestávající ze zpomalené chůze. Jejich mužské protějšky ovšem znázorňovaly dynamický a silný prvek. Celkově dílo nabízí krásný vizuální i hudební zážitek, přestože ke konci dlouhých duetů se část publika znatelně ošívala.  

Inscenace Trinity nabízí pestrou směs současné taneční tvorby. Vybrané choreografie lze jen těžko označit za baletní, přestože některé z nich jsou již novodobou „klasikou“ a vyžadují klasicky trénovaného interpreta. Pohybový slovník všech tří děl je zcela odlišný a originální, každé zaujme jiným způsobem. Snad paradoxně na mě „nejmoderněji“ působil nejstarší z prezentovaných kusů – Preljocajovo Annonciation, které nabízí svou konstelací a experimentálním hudebním doprovodem zajímavý zážitek a prostor pro interpretaci. Wings of Wax naopak nahlíží poněkud stereotypně na (nejen) taneční vztah muže a ženy, přestože esteticky stále funguje perfektně. A nakonec Timulákova světová premiéra s úspěchem dokazuje, jak umělecky přínosné je vytvořit dílo, v níž jsou si všechny tvůrčí složky rovné.  

Psáno z premiéry 2. listopadu 2018, Švédská královská Opera, Stockholm.    

Annonciation

Choreografie: Angelin Preljocaj
Asistent choreografie: Claudia De Smet
Hudba: Stephane Roy (Crystal Music), Antonio Vivaldi (Magnificat) 
Scénografie: Angelin Preljocaj
Kostýmy: Nathalie Sanson
Světla: Jacques Chatelet
Hlavní korepetitor: Yuri Zhukov
Premiéra: 26. 9. 1995

Totality in Parts

Choreografie: Lukáš Timulák
Hudba: Volker Bertelmann (Hauschka)
Scénografie: Peter Biľak
Kostýmy: Annemarije van Harten
Světla: Tom Visser
Hlavní korepetitor: Hlín Hjálmarsdóttir
Premiéra: 2. 11. 2018  

Wings of Wax
Choreografie: Jiří Kylián
Asistent choreografie: Brigitte Martin, Ken Ossola
Hudba: Heinrich Biber (Passacaglia for solo violin, 1676), John Cage (Prelude for Meditation for prepared piano, 1946/48), Philip Glass (Movement III from String Quartet no. 5, 1991), J. S. Bach (Variatio no. 25, Adagio, in g-minor from Goldberg Variationen, BWV 988, 1742)
Scénografie: Michael Simon
Světelný design: Michael Simon
Kostýmy: Joke Visser
Osvětlovač: Kees Tjebbes
Hlavní korepetitor: Marie Lindqvist
Premiéra: 23. 1. 1997