Tramvaj do stanice Touha – Vaculík inscenuje Williamse pro českobudějovický balet

Tramvaj do stanice Touha (Petronela Bogdan). Foto: Michal Hančovský.

Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích uvedlo 16. listopadu 2018 první premiéru nové sezóny baletního souboru: Tramvaj do stanice Touha. Autorem choreografie i režie je zkušený Libor Vaculík, libující si v adaptacích dramatických a filmových děl do podoby „tanečního dramatu“, jak sám svou novou premiéru v programové brožuře k představení nazývá. Tato inscenační praxe zapustila v jeho tvorbě kořeny již v devadesátých letech a podařilo se mu vystavět vlastní linii koncepce dějového baletu, kterou staví zejména na odkrývání různých aspektů lidských vztahů, přičemž mnohdy až naturalisticky zobrazuje jejich kontroverznost až patologičnost.

Jeho nové dílo pokračuje v této linii, ale nevyniká nad předešlé. Nepřináší pražádná překvapení, až na jedno: Vaculík podlehl touze známou hru Tennessee Williamse vybavit vlastním rozuzlením. V jeho verzi napíše Stella Stanleymu dopis na rozloučenou a svého manžela opustí. Vaculíkův závěr je ale ve velkém rozporu s tím, jak ukončuje příběh slavný americký dramatik, který naopak nechává Stellu a Stanleyho žít spolu a pouto jejich vzájemné erotické závislosti není přetrženo ani odvedením Blanche do blázince. Myslím, že v tom případě mělo Vaculíkovo drama snad dostat jiný název, zvláště když ani v textech k představení nenajde divák upozornění, že se inscenátor tímto tak výrazně oddaluje od literární předlohy, jejíž název, obsah i jména postav používá. Bylo by to opravdu žádoucí, neboť bez vysvětlení lze hovořit o mystifikaci.

Williamsova Tramvaj do stanice Touha (původní název Streetcar named Desire) je komorní drama o závislostech všeho druhu, a to nejen o těch na první pohled zjevných, totiž na alkoholu, kouření a sexuální přitažlivosti. Blanche, hlavní hrdinka příběhu, je kromě výše uvedených závislá rovněž na iluzi, že patří do lepší společnosti, že je neodolatelná „femme fatale“ s nárokem na luxus. Všichni kolem ní jsou v jejích očích povinni toto respektovat, zejména její mladší sestra Stella, kterou bezostyšně manipuluje, stejně jako se svými potencionálními či skutečnými obdivovateli. Blanche narazí ale na svého švagra Stanleyho, „samce alfa“, který sice není bez závislostí, ale zato žije bez iluzí. Se Stanleym se manipulovat nedá a za drobné ústupky, které je nucen učinit, se své švagrové nakonec tvrdě pomstí.

Libor Vaculík sleduje dějovou linku hry chronologicky, přičemž uzlové body osobních tragédií Blanche jsou sehrávány před závěsem po pravé straně jeviště jako její zhmotnělé vzpomínky. Volil jinou metodu než John Neumeier, který Williamsovo drama roztančil poprvé v roce 1983 pro Stuttgartský balet na hudbu Sergeje Prokofjeva a Alfreda Schnittkeho. Neumeier svou verzi začíná z „konečné zastávky“ Blanche, totiž z nemocničního lůžka v ústavu pro choromyslné; používá divadelní metodu retrospektivy a zahrnuje do vzpomínek hrdinky i okamžiky ztráty rodinného sídla a úmrtí příbuzných. Neumeierova verze patří mezi stále uváděný repertoár, vloni ji kupříkladu nastudoval Národní kanadský balet. I v této liberální zemi vzbudila mezi recenzenty estetickou nelibost scéna znásilnění, kterou choreograf považoval za klíčovou pro pochopení totálního zhroucení křehké psychiky hlavní hrdinky.

Podle scénických poznámek Tennessee Williamse však k fyzickému napadení nedochází v jeho hře ani jednou přímo na jevišti před zraky diváků, nýbrž za scénou, neboť dramatik zastával k diskutované problematice představování brutálních výjevů stejný postoj jako autoři antických tragédií, vystačil si s aluzí. Kdo zná předešlá díla Libora Vaculíka, nebude překvapen, že choreograf a režisér v jedné osobě se naopak představování fyzických inzultací včetně sexuálního aktu na jevišti nevyhýbá. V tomto představení tak činí ještě snesitelně, byť méně by znamenalo více i zde. Přimlouvala bych se za méně naturalismu ve prospěch divadelní sémiotiky, méně popisného předvádění ve prospěch divadelní poetiky, vždyť divák není ani natvrdlý, ani citově otupělý.

To ovšem neplatí jen pro násilné scény, ale pro celý průběh pohybových akcí. Libor Vaculík jako by nedůvěřoval vlastnímu médiu – výrazovým možnostem tanečního pohybu propojeného s gestem! Střídají se okamžiky pohybových sekvencí, které o ničem nevyprávějí a jsou založené jen na tvarech s fyzickou akcí, která se místy převrací až do posunčiny, šermuje se s rekvizitami, kterými je scéna úplně zamořena. Mezi interprety chybí oční kontakt, skutečná vzájemná komunikace, často se pohybují, aniž by se na sebe dívali. Kus, který je založen na vztazích, postrádá věrohodnou emocionální zpětnou vazbu. Navíc choreograf ani nevytvořil pro jednotlivé charaktery odlišný pohybový styl. Blanche, interpretovaná Petronelou Bogdan, má od počátku stejně razantní a robustní pohyby jako její sestra (Tereza Szentpéteryová) i ostatní aktéři. Chybí nuance i práce s dynamikou.

Co říci závěrem? Vaculík představil svou pohybovou verzi slavného dramatu, která doufám vybudí u diváků zvědavost si Williamsovu hru přečíst, pokud to ještě neudělali, nebo navštívit nějakou její dramatizaci. Nejsem si ale jista, zda ti, kteří hru nebo její filmovou adaptaci znají, získají prostřednictvím nové premiéry jihočeského baletního souboru nějakou skutečnou přidanou hodnotu, zejména v rovině psychologického a emocionálního ponoru. Uvidíme, jaká bude reakce diváků v Zemském dolnobavorském divadle v Pasově při koprodukční německé premiéře 1. prosince 2018.