Tanec HAMU 2018 #2 – Tápání i nacházení v ročníkových výstupech

Autor Lucie Dercsényi

Ve druhém večeru prezentace posluchačů oboru choreografie na HAMU se představili Eduard Adam Orszulík, David Mikula a Eva Urbanová. Každý z nich je v jiné fázi studia a uvedené práce jsou či byly ročníkovými výstupy, v nichž studenti obhajují získané znalosti.
Okusit a otestovat si jeviště v roli choreografa, vytvořit pro diváka přitažlivou a sdělnou divadelní produkci vyžaduje pevné odhodlání. Kromě toho je zapotřebí znalost divadelních zákonitostí nejen technických, ale rovněž dramaturgických, režijních a samozřejmě tanečních. Na bedrech studenta choreografie leží veškerá zodpovědnost za výslednou podobu díla. Musí si poradit se svícením jeviště a návrhem scény (pokud nespolupracuje se světelným designérem a scénografem), vybírá si a zpracovává námět i hudební doprovod a často se podílí na podobě kostýmů (nemá-li při ruce kostýmního výtvarníka). Není toho opravdu málo, co choreograf k zvládnutí své profese potřebuje.

Příliš mnoho otazníků

V rámci studia posluchači zmíněného oboru získávají cenné zkušenosti právě při prezentaci svých projektů na jevišti divadla Ponec. Jeho hlediště zaplnilo 12. května 2018 téměř do posledního místa převážně mladé publikum – příznivci autorů a tanečního umění. Eduard Adam Orszulik, absolvent Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, jehož choreografie se objevily u nás i v zahraničí, zde představil svou bakalářskou práci nazvanou Ó, čištění. Vystupuje v ní pětice pradlen a jeden muž jako jejich vedoucí, jak autor svůj záměr vysvětluje a dodává: „Každodenní snaha neutopit své duševní zdraví v hoře špinavého prádla, ale zároveň odvést dobrou práci je jakousi úsměvnou paralelou bojů, které nedoceněné pradleny svádí v osobním životě se svými protějšky.“ Z názvu by se dalo usuzovat, že frustrované ženy pracují v čistírně, a přestože nad scénou kromě bílých hábitů visí také košile a obleky na ramínkách pod igelity, výjev se odehrává v prádelně. Již v tomto okamžiku se otevírá polemika o zavádějícím pojmenování Ó, čištění, k čemuž Orszulik popisem obsahu svého kusu v podstatě vybízí (vhodnější by možná bylo Ó, úmorné praní s přihlédnutím k tomu, jak se tanečnice s prádélkem posléze namáhavě potýkají). Po zhlédnutí produkce se ukázalo, že se choreograf ve zvoleném námětu a hudebním doprovodu španělského skladatele Roberta de Simone a kapely Selektiv Mutism bohužel ztratil.

Ženy přicházejí na hrací plochu z hlediště, stahují dolů bílé ošacení, svlékají se z šatů a pomalu si oblékají neforemné pláště s asi dvoumetrovými rukávy, s nimiž prudce mrskají o zem. Vypadají spíše jako klientky sanatoria pro duševně  choré. Jsou evidentně unavené, se skloněnými hlavami a schoulenými zády chodí po scéně, lezou po čtyřech, dlouhé rukávy tahají po zemi jako břímě, občas některá z nich bezvládně spadne. Spolu s nimi je tu Marek Strýček, jenž se postupně zbavuje vrstev sportovního i společenského outfitu, a když už mu zbývají jen slipy, odchází. Lamentace přítomných žen tak může ničím a nikým nerušena nabírat na gradaci. Těla tanečnic těkají, performerky nervózně třepotají svými pažemi, působí upachtěně a zoufale. Z čeho jsou tak frustrovány? Z té kopy prádla, kterou tu zanechal jediný muž alias vedoucí provozovny? Dle choreografa jsou ženy vyčerpány z „bojů se svými protějšky“, přesto se s žádným z nich neodehraje ani jediný duet. 

Jak jsem již předeslala, Orszulík svůj opus navíc uvádí jako „úsměvnou parabolu“. Tu pravděpodobně představuje svůdné kroužení boků jedné z účinkujících, jež drží plastovou nádobu od pracího prášku a laškovně cosi zamumlá o účinku prostředku (snad Perwollu) na bělost tkanin. I když přistoupíte na tuto neobvyklou konstelaci, vyvstává další otázka: v jaké době se vlastně příběh o ubohých pradlenách odehrává? V časech, kdy se pralo ručně v plechových škopcích, v nichž později tanečnice hadříky zuřivě bez vody máchají, se používalo spíše mýdlo. Proč se tedy autor uchýlil k rádoby vtipnému skeči odkazujícímu k současnému fenoménu, zůstává záhadou (pokud byste přistoupili na alternativu žen trpících ručním praním v postmoderní době, neodpustím si kacířskou poznámku, že jejich strádání by pak snad mohla ukončit koupě automatické pračky).  

Každá z žen má zároveň vyprávět jiný příběh, má se svěřovat se svou bezvýchodnou situací. Jedna z nešťastnic říká, že dostala od svého přítele knihu o penisu a anatomii. Nic nechápe, ničemu nerozumí. Stejné pochybnosti asi zaskočily i mnohé diváky. Rozluštit významy Orszulíkových myšlenkových spekulací, proložených v jevištním reálu zapojením jednoho z mužů z hlediště do instalace prádelní šňůry, není popravdě řečeno v předložené dramaturgii a pohybové materii dost dobře možné. Zdařilou záležitostí produkce Ó ,čištění, jejíž zapeklitý syžet je rozveden do pětačtyřiceti minut, se stalo nasvícení. V něm zaujaly momenty, kdy do světelných výsečí pronikají jen ruce tanečnic zpodobňující stereotypní skládání a věšení prádla. Zkušenějšímu oku neunikne, že takto pojatý světelný design je znám už z baletů Jiřího Kyliána, který jej do detailu a perfekcionismu dovedl ve svém tzv. černobílém období.

Prostor pro imaginaci

V Ponci se také odehrála repríza bakalářské choreografie Keď započuješ ticho/When you hear the silence od Evy Urbanové, která se ukázala jako vnímavá, přemýšlivá a tvůrčí osobnost. Ve svém díle zúročila studia a zkušenosti ze zahraničních stáží, znalosti z moderní gymnastiky a tanečních technik.

Do tmy se zatínají jako břitva dráždivé zvuky, tleskání, podupy. Prudké světlo zalévá mužskou postavu vydávající tento zvukový, elektronicky zesílený doprovod, k němuž se přidávají melodické skladby islandské post-rockové skupiny Sigur Rós a taneční rytmy vycházející z keltské a africké tradiční hudby v podání seskupení Afro Celt Sound System. V další moment vidíme muže a ženu v ozářené čtvercové výseči. Pohyby dvojice jsou stejně úsečné, strohé a ostré jako udávaný rytmus. Tanečníci v šedých kostýmech vstupují do dalších bodů ohraničených světlem, až se dostanou k sobě. K výraznému dupání a tleskání se přidává minimalisticky znějící experimentální hudební doprovod. Ačkoliv nemusíte zcela souznít s textem, který Urbanová ke svému dílu uvádí, ponechává prostor i pro vaši imaginaci, na níž svou kreaci založila – pojala ji jako zamyšlení nad tím „kdo jsme a kým se v dnešní době stáváme“. V její práci se odrazila zdařilá spolupráce se světelným designérem Israelem Lópezem, jenž dodal dílu další profesionální punc.

Urbanová nabízí proměny tanečních frází, textury a naplňuje svou kompozici dostatečně přesvědčivou škálou dynamických akcí.  Více pozornosti a barevný kontrast by si sice zasloužily kostýmy, ale i tak je choreografie E. Urbanové příslibem do budoucna (jistě není náhoda, že ke spolupráci ji už také přizvala Taneční konzervatoř hl. m. Prahy a s ní spjatý soubor Bohemia Balet).

Poslední část večera patřila Davidovi Mikulovi a jeho Bohyním. Inspirován románem Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně, který oživuje legendu o věštkyních v podhůří Bílých Karpat na základě odborných výzkumů Jiřího Jílka, vystavěl kratší taneční  etudu. V choreografii se projevuje vliv folklóru, kterému se Mikula aktivně věnuje. Zásadní vjem a atmosféru dotvářejí kroje, v nichž páry tančí. Už jejich barevnost přináší esteticky libý vjem a požitek. Mikula využívá základních folklórních prvků (např. cifer a párové držení), které doprovází nahrávka hudební a vokální složky Sľuku. Krokovou materii lidových tanců spíše nesměle a skromně kombinuje s náklony trupů a mírným čeřením paží. S jistou pohybovou stručností a bez zřetelnějšího dramatického zabarvení načrtává i roli věštkyně, jež pomáhá hledat dívce jejího vyvoleného. Mikula prokázal ve své ročníkové práci především muzikalitu a celkem zdařile si poradil i s prostorovým uspořádáním své taneční kompozice.

Možnost prezentace práce studentů choreografie na HAMU v prostoru s profesionálním zázemím je nezbytnou a vítanou profesní zkušeností. Posluchači školy skrze ni dostávají důležitou zpětnou vazbu od diváků, profesorů, ale rovněž se musí umět vypořádat i s kritickou reflexí, která nebývá pokaždé (ne)lichotivá.

Psáno z představení 12. května 2018, divadlo Ponec.

Ó, čištění
Choreografie: Eduard Adam Orszulík
Hudba: Pan Daijing, Roberto de Simone, PUPO, Selektiv Mutism
Scénografie: Eliška Ďásková, Iva Bartošová
Kostýmy: Martin Kohout

Keď započuješ ticho/When you hear the silence
Choreografie: Eva Urbanová
Hudba: Sigur Rós, Afro Celt Sound System
Sound Design: Barry Wan
Light design: Israel López

Bohyně
Choreografie: David Mikula
Hudba: Henrich Leško, Stanislav Palúch (nahrál Sľuk)