So Blue – Nezkrotná Louise Lecavalier
Tanec Praha do letošní programové nabídky zahrnul představení kanadské tanečnice Louise Lecavalier, jejíž kariéra je spojena se souborem La La La Human Steps Édouarda Locka, v němž působila od roku 1981. Její flexibilita, způsob fyzického vyjadřování, ve kterém se prolíná křehkost s atletickou silou, výrazně ovlivnily Lockovu pohybovou artikulaci a určovaly jeho nezaměnitelný způsob práce s tělem, jenž ho proslavil.
V La La La Human Steps se Lecavalier stala hvězdou současného tance, v roce 1985 obdržela za svůj výkon v produkci Businessman in the Process of Becoming an Angel prestižní cenu Bessie Award. Od té doby uběhlo už pár desítek let a dnes devětapadesátiletá tanečnice se stále udržuje ve výtečné kondici. Ti, kdo přišli do divadla Ponec na So Blue, se mohli na vlastní oči přesvědčit o elánu této drobné světlovlasé ženy.
Když tělo spílá i medituje
Lecavalier vstupuje na scénu částečně pokrytou bílými obdélníky baletizolu nenápadně. V černých teplákách a tričku začíná nervózně přebíhat z jedné strany na druhou. Rytmická hudební pulsace tureckého skladatele Mercana Dedeho má v sobě kus Orientu a žene její tělo vpřed. I když tanečnice zůstává na místě, nepřestává těkat nohama a pažemi a vibrace přecházejí do strhujícího víru hbitého pohybu, jenž vás bere s sebou. Jednotlivé sekvence vytvářejí podivuhodnou koláž vyznačující se zklidněním či dravou proměnou.
Lecavalier krouží pánví i zápěstím, vzápětí rychle kmitá rukama jako vějířem u hlavy. Pohyby jsou nesmírně rychlé, pokroucené, klikatí se v prostoru i v těle performerky. Pohybová iniciace přichází z periferie a prvotní, náhlý impuls určuje nekoordinovaný průběh frází. Když se Lecavalier zastavuje, nastává ticho a vnímáte jen její zrychlený dech. Vkleče „ochutnává“ tělem zemi, dlouho stojí na hlavě a pomalu hýbe končetinami ve vzduchu – jako by chodila po nebi… Po prudkých výbojích přichází další střih, je čas na krátký oddech. Tanečnice se převléká do bundy s kapucí, napije se z lahve, na scéně se objevuje Frédéric Tavernini. Nepřehlédnutelná persona, jež znásobuje syrovou energii a přilévá oleje do ohnivého projevu partnerky. Skrze vzájemné doteky, objetí a sdílení tělesnosti vytvářejí bizarní pohybové konstelace. Chvíli jsou spolu i bytostně spjati, když tanečnice ulpívá na zádech partnera.
Po obvodu umístěná světla na stojanech mění zabarvení – od bílé přes žlutou k modré. Jevištní scenérie je zalita modravou iluminací zjemňující syrovost fyzické exploze, kterou Lecavalier vyvolává. Je nenapodobitelná, živelná, zranitelná, sopečná a vždy připravená svým tělem zaútočit či se stáhnout. Naslouchá intuici a zkoumá hranice svých možností, jež se zdají téměř nekonečné.
Lecavalier věří, že modrá je barva duše.V modré se pokouší „dovolit tělu říci všechno, co chce říkat, aniž by ho cenzurovalo…, a tak se objeví něco pravdivého, co je mimo naši kontrolu.“ Duet So Bluebyl první samostatnou inscenací, kterou bývalá múza Édouarda Locka vytvořila v roce 2012. Od té doby dobývá svět i jako choreografka.
Psáno z představení 20. června 2018, divadlo Ponec.
So Blue
Koncept a choreografie:Louise Lecavalier
Světelný design:Alain Lortie
Hudba:Mercan Dede, Normand-Pierre Bilodeau, Daft Punk, Meiko Kaji
Návrh kostýmů:Yso
Premiéra: 7. 12. 2012, tanzhaus Düsseldorf
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace