Slovanský temperament – Triptych bez výrazného charakteru

Slovanský temperament – Triptych bez výrazného charakteru

Z pohledu premiéry tanečního večera Baletu Národního divadla nazvaného Slovanský temperament vyznívá, že žádný snad ani nemáme. Tedy, nevíme přesně, koho tím mladí tvůrci či dramaturgie Baletu Národního divadla mysleli a který z rysů slovanské povahy chtěli vystihnout.

Taneční večer inicioval šéf Baletu ND Filip Barankiewicz, jistě v dobrém úmyslu. On sám pochází z Polska, takže k Slovanům také patří, přestože většinu profesionální kariéry prožil v Německu. V případě nového triptychu jde spíš o iniciativu pro mladé tvůrce, částečně již „ostřílené“ choreografy. Ve Stuttgartu, kde dlouho působil, se tyto nové choreografické pokusy stále organizují pod jménem slavné Noverrovy společnosti. Ale ani v ND Praha to není nic nového a originálního. Už Petr Zuska během dlouhého období svého šéfování a tvůrčího působení nechával mladé nadané tanečníky tvořit a uvádět svá raná díla.

Večer zahajuje choreografie Ondřeje Vinkláta, který je nejen stále více oceňovaným sólistou Baletu Národního divadla, ale také zkušeným choreografem. Vytvořil zajímavé kusy především pro nezávislý soubor DekkaDancers, pro Pražský komorní balet i pro Bohemia Balet. V konstelaci této premiéry má Ondřej Vinklát velkou výhodu, že jeho choreografie Dumka na hudbu Antonína Dvořáka je zařazena na začátek představení. Má přeci jen dramatický výklad a zajímavou scénografii, což pomáhá vývoji tanečního vyjádření. 

Pohybový slovník v Dumce má vytříbenou kvalitu. Pojízdná scéna ze zrcadel je zároveň i prosvětleným prostorem pro stínohru a pohybové reflexe posouvá k zajímavým obrazům a vztahům. Pět párů tanečního souboru je ve vyrovnané kondici a určitě jsou novým dílem pohlceni. Sólový pár přesvědčivě tančili Tereza Kučerová a Jakub Rašek.

Ondřej Vinklát sám v rozhovoru komentuje, že mu přímo o příběh Slovanů moc nejde. Temperament na jevišti vidíme z tanečního projevu jednotlivých aktérů, tanečníků a v jeho samotné dynamické tvorbě. Škoda, že v hudební rovině nezůstal u originální Dvořákovy skladby. Byť je jeho hudební a autorská reflexe zajímavá, vyznívá vedle klasické skladby, kterou si velmi oblíbil, povrchně a uměle.

V Aspects polské choreografky Katarzyny Kozielské se jedná spíše o taneční črty vesměs v klasickém baletním duchu na nesourodou hudební koláž (Max Richter, Ezio Bosso, Nils Frahm, Henryk Górecki, Abel Korzeniowski). Sólisté i komorní soubor tanečníků splňují taneční a technické požadavky, ale výrazně se nevyjadřují. Možná je vytvořená choreografie ani nenaplňuje, ani neinspiruje. Význam samotného názvu lze těžko rozšifrovat. O jaké aspekty jde a k čemu se váží? K baletu, krokům a tanečním vazbám? Vztahy jsou ututlané, velmi omezené a taneční vyjádření nejasné. V sólech samozřejmě jako vždy byla jistá Alina Nanu, Adam Zvonař a Kristýna Němečková.

V případě třetího kusu Perfect Example, tedy počinu ruského mladého choreografa a tanečníka Andreje Kajdanovského, jde dle mého soudu spíše o omyl. Depresivní dílo se Slovany a s jejich temperamentem těžko souvisí. Autor připomíná nešťastnou politickou situaci minulou i současnou, určitý stálý tlak na společnost, která rozhodně není svobodná a ani nikdy nebyla. Napadá mě srovnat Kajdanovského pokus o taneční divadlo s tanečními produkcemi a politickými agitkami AUSu (Armádního uměleckého souboru) v dobách těžké normalizace. Je mi tanečníků hluboce líto, že se spíše mátoží a plouží (s ovázanými hlavami) po jevišti, než aby mohli uplatnit svůj talent, svoji taneční techniku, své výrazové schopnosti.