Ratmanského Romeo a Julie – Tradičně, ale bez nápadu

Romeo a Julie (Igor Cvirko, Vladislav Lantratov, Dmitrij Dorochov). Foto Damir Jusupov

Autor Zuzana Rafajová

Velké divadlo v Moskvě v první polovině této sezóny nabídlo divákům v kinech již tři představení. V říjnu byl živě vysílán balet Korzár, poté následovaly záznamy Zkrocení zlé ženy Jeana-Christopha Maillota a již tradiční prosincový Louskáček. Na Shakespearovskou tematiku bylo navázáno i v tomto roce a diváci měli možnost zhlédnout balet Romeo a Julie živě přenášený z Nové scény Velkého divadla. Ne však ve verzi Jurije Grigoroviče, stále uváděné stále na historické scéně, nýbrž v novém nastudování choreografa Alexeje Ratmanského.

Ratmanskij, umělecký šéf moskevského souboru mezi lety 2004–2008 a současný residenční choreograf newyorského American Ballet Theatre, byl do svého bývalého působiště pozván současným uměleckým ředitelem Macharem Vazievem, který si přímo vyžádal Shakespearovu tragédii. Ratmanského verze slavného Prokofjevova opusu však nevznikla přímo pro moskevský soubor, jedná se o přenesenou inscenaci z Kanadského národního baletu, která měla premiéru v roce 2011 s Guillaumem Côté a Heather Ogden.

Historie Prokofjevova Romea a Julie sahá až do 30. let minulého století a v československých tanečních kruzích je velmi dobře znám fakt, že světová premiéra baletu se uskutečnila přesně před osmdesáti lety v Brně v choreografii Ivo Váni Psoty. Pro Rusy, a skrze ně pro celý ostatní taneční svět, byla ovšem podstatnější a směrodatnější pozdější verze Leonida Lavrovského z roku 1940 uvedená v tehdejším Kirovově divadle v Petrohradu (kde se hraje dodnes). Tato verze jako první používala Prokofjevovu plně dopracovanou partituru a díky poválečnému přenesení do Moskvy a následnému hostování souboru Velkého divadla na Západě utvořila jakési základní povědomí o Romeovi a Julii v tanečním světě. Vedle Lavrovského inscenace, která je ikonou zejména v jeho rodném Rusku, se na poli tradičních zpracování nejčastěji skloňují verze Kennetha MacMillana (1965), Johna Cranka (1962), Johna Neumeiera (1971), či Rudolfa Nurejeva (1977, přepracováno 1984).

Ratmanskij, věnující se kromě čistě autorské tvorby i baletním rekonstrukcím petipovských titulů, se ve své vizi Romea a Julie vyhnul jakýmkoli neotřelým prostředkům a avantgardě a přistoupil k látce tradičním, nebo možná spíš tradicionalistickým způsobem (neopomněl ani romantickou pantomimu, která je v tomto titulu naprosto mimo).

Kostýmy Richarda Hudsona děj bez sebemenších pochyb ukotvují v renesanci. Činí tak s až neuvěřitelnou pozorností k detailům, jakými jsou pokrývky hlavy mužů a zejména paruky po ramena spadajících vlasů, díky nimž sbor skutečně vypadá, jako by sestoupil z fresek italského umělce Piera della Francescy, jímž se Hudson inspiroval. Konvence renesančního ošacení, které u mužské části sboru počítá se sukněmi ke kolenům či alespoň delšími tunikami, zde ovšem naráží na konvenci čistě baletní. Přijde-li tedy na scénu trojice Romeo, Benvolio a Mercutio jen v punčocháčích, působí výsledek poněkud nevyváženě. Podobně rozpačitý dojem vyvolává rovněž dekorace (opět z Hudsonovy dílny). Strohé, dvojrozměrné kulisy se sice na první pohled zdají být vítaným kontrastem k historické doslovnosti kostýmů. Na velké, otevřené a příliš světlé ploše tržiště se však sbor chvílemi ztrácí a jednota uměleckého vyjádření je pak z nějakého důvodu postavena na hlavu těžkými závěsy v pozadí a postelí s nebesy v Juliině pokoji.

Dramaturgicky se Ratmanskij drží tří jednání. Na jejich ploše tvoří s různou mírou úspěchu roztančené, zemitě charakterní sborové scény spolu s těmi, které působí jako nutná výplň mezi obrazy a akcemi. V jednom z duetů vytváří až zoufale ordinérní klasické či neoklasické kombinace a vazby plné klišé, následované z ničeho nic svěžím a nápaditým tanečním slovníkem.

Mluví-li se o baletu Romeo a Julie, jedněmi z nejočekávanějších čistě tanečních scén bývají téměř bez výjimky Rytířský tanec ze slavnosti Kapuletů a dva duety Romea s Julií. Majestátní úvod plesu se však zde bohužel mění na pochodové cvičení s meči a romantické balkónové pas de deux marně hledá své poetické momenty. Až druhý duet v Juliině ložnici naplno ukazuje Ratmanského talent, cit pro hudbu a tok pohybu. Dramaturgicky je však poněkud nepochopitelná bezstarostná radost mladých milenců během skoro celého tance a téměř naprostá absence určité osudovosti a tíhy, kterou by snad mělo být cítit ve chvíli, kdy oba vědí, že prožívají poslední chvíle před Romeovým nuceným útěkem do vyhnanství.

Vykreslení charakterů hlavních postav zůstává vůbec diskutabilním faktorem celé inscenace, v níž hrdinové působí spíš dojmem nahrubo načrtnutých papírových figurek a kde se klouzaje po povrchu zapomíná na hloubku lidské psychiky a pracuje se stokrát omletými, obecnými představami o celé tragédii. Nemluvě o dramatických momentech, které se nevysvětlitelnými režijními rozhodnutími daří mělnit naprosto do ztracena, jako je tomu například v závěru druhého dějství po smrti Mercutia (Igor Cvirko) s Tybaltem (Vitalij Biktimirov).

Za pozitivum nového moskevského Romea lze považovat interprety. Vladislav Lantratov s Jekatěrinou Krysanovovou již několikrát přesvědčili o svých tanečních i hereckých kvalitách (naposled je diváci mohli vidět v již zmíněném Zkrocení zlé ženy jako Petruccia a Kateřinu). Jejich vzájemnému partnerství sice tentokrát trochu déle trvá, než se naplno rozvine, nicméně dovedou i v jinak překvapivě ploché inscenaci najít působivé momenty. Štěstí po svatbě s Julií je tak u Lantratovova Romea takřka hmatatelné, podobně jako u Krysanovové její zoufalství a odpor ke svatbě s Paridem (Jegor Chromušin), jenž byl vyhodnocen jako chodící postava v záplavě sametu a jehož jediná variace v Juliině ložnici vypadá poněkud nešťastně.

Byť je Ratmanského inscenace velmi tradiční, přece jen přináší dva nevšední, zajímavé momenty. Prvním je chvíle těsně před Romeovým soubojem s Tybaltem, v níž se mu z davu přihlížejících zjevuje Julie, jejíž přelud Romeovi brání v okamžitém, bezhlavém vykonání pomsty. Současně je ztělesněním lásky, kterou chtěl zamilovaný mladík aplikovat i na Tybalta, jenž se jí ovšem zuřivě bránil.

Tím nejzajímavějším je pak závěr představení, který by sice mohl rozpoutat vášnivé debaty mezi shakespearovskými puristy, nedá se mu ovšem upřít ještě bolestivější emocionalita. Julie se totiž probouzí pár desítek vteřin před Romeovou smrtí, což jeho už tak zlomenému srdci zasazuje další, zcela neočekávanou a o to fatálnější ránu.

Ratmanského inscenace není povšechně a tragicky špatná. Je výpravná, tradiční, klasická. Jenomže ve světě, kde existují verze MacMillana, Cranka, Nurejeva, které i přes datum své premiéry oplývají životnějšími emocemi, marně hledám rozumově opodstatnitelný důvod pro její vznik. Nadto v jednadvacátém století...

Psáno z přímého přenosu 21. ledna 2018, kino Lucerna, Praha.

Romeo a Julie
Hudba: Sergej Prokofjev
Choreografie: Alexej Ratmanskij
Scéna a kostýmy: Richard Hudson
Světelný design: Jennifer Tipton
Dirigent: Pavel Kliničev
Premiéra: 16. listopadu 2011