Soubor Bohemia Balet představil v komorním prostoru Divadla na Rejdišti komponovaný večer nazvaný Premiéra 2018, ke kterému přizval také studenty Státní baletní školy v Bytomi (Polsko), s níž Taneční konzervatoř hl. m. Prahy dlouhodobě spolupracuje. Malé divadélko bylo plné osobností českého tanečního světa, které očekávaly výkony nastupující generace tanečníků.
První, kratší, polovina večera patřila choreografii O vášni a lásce (Carmen), která byla zrychleným sledem slavného příběhu upraveného pro čtyři tanečníky. Choreografii vytvořil David Lampart, loňský absolvent pražské konzervatoře, který se zároveň objevil v roli Dona Josého. Slibný začátek představení všech čtyř aktérů v bodových světlech vyzněl v hudbě Rodiona Ščedrina dramaticky. Také milostný duet Micaely (Viktorie Dembická) a Dona Josého zanechal velice příznivý dojem – Dembická se vyznačuje prožitkem role, krásnými pažemi i měkkými zády, její partner přirozeností ve výrazu. Bylo však znatelné, že Lampart je choreografem začínajícím a ještě nepříliš zkušeným. Ačkoliv se pokoušel o vytvoření vlastního pohybového jazyka, založeného na důsledně propnutých končetinách a místy až sešněrovaném pohybu. V určitých momentech (např. variace Escamilla v podání suverénního Samuela Štulpy) od toho ale upouštěl. Problematické byly zejména duety, ve kterých se objevila hluchá místa a které nerespektovaly hudební doprovod. Dílu nepomohl ani poněkud nepřesvědčivý výkon Stanislavy Pinčekové jako Carmen. Tanečnice sama působí cudně, což je v ostrém protikladu k postavě Carmen. Možná kdyby si Pinčeková a Dembická prohodily role, vyzněla by tato choreografie lépe.
Do druhé poloviny bylo zařazeno zbylých šest prací. Zahájila ji skupinová choreografie Drops choreografky Katarzyny Aleksander-Kmieć. Dívky v gymnasticky střižených dresech se jako by sprchovaly v kuželu světla. Jejich pohyby plné kontrakcí i uvolnění se kanonicky opakovaly, jen některá z nich z tohoto stereotypu chvílemi vypadla, jako kapka, která po skle steče rychleji než ostatní. Ozvěnu padající vody doplnily další hudební nástroje (doprovod tvořily skladby amerického avantgardního multiinstrumentalisty Johna Zorna). Tanec nabíral na dynamice a rozprostíral se do prostoru. Neustálé napětí v tělech tanečnic, stupňující se tempo i následné uklidnění udržely konzistenci produkce. Zásluhou kvalitních a vyrovnaných výkonů všech tanečnic šlo o jedno z nejlepších čísel večera.
Následná Tíha bytí studentky HAMU Evy Urbanové však nedokázala tento dojem udržet. Tíha bytí jako kdyby byla spíše tíhou prázdnoty a rozpaků, co si s daným materiálem počít. Postupně přicházející tanečníci Bohemia Baletu (Pinčeková, Dembická, Lampart) vztahovali ruce vzhůru, nešťastně se po sobě dívali a následně padali k zemi. V různých obměnách a variacích se opakovalo stále totéž. Kladla jsem si otázku, zda snaha o vytvoření choreografie na emočně náročné, téměř existenciální téma je pro mladou autorku i interprety tou správnou cestou.
Následoval duet Contact Fabrik Bartolomieje Malarza, jenž se stal letošním vítězem X. mezinárodní choreografické soutěže Boženy Kociolkowské v Bytomi. Děvčata (Dominika Bierczak a Gabriela Dabek) v potrhaných kostýmech tělové barvy tančila velice kontaktní choreografii rozpohybovanou po celém jevišti, s využitím fyzických dispozic i práce s podlahou. Zvláštním okamžikem bylo zastavení, kdy se dívky dívaly střídavě na diváky a na sebe navzájem, aby pak navázaly na předchozí pohybový materiál. Možná jen závěr přišel nečekaně brzy, bez většího vyvrcholení. Malarz se ale přesto ukázal jako velice slibný tvůrce a nepříjemným překvapením bylo, že jako jediný neměl v programu uvedený svůj medailonek.
Nesmrtelný šanson Ne me quitte pas… v podání Edith Piaf i Jacquese Brela doprovázel sólo Alicje Kaszor v choreografii Katarzyny Aleksander-Kmieć. Zatímco v Drops se hudba s pohybem doplňovala, zde jednotlivé prvky vytvářely nesourodý dojem. Krásné dlouhé černé šaty se nehodily k choreografii plné pohybů hraničících s akrobacií, která navíc působila až příliš dynamicky a necitlivě k tesknému tématu. Tanečnici krom toho scházela elegance. Zklidnění přišlo až v závěru, avšak výraz interpretky zůstal stále stejně plochý, jako kdyby tančila pouze na hudbu, ne však její význam.
I další sólo Worse Things (pojmenované po hudebním doprovodu kapely Johny Hollow) vytvořila Katarzyna Aleksander-Kmieć, tentokrát pro Maju Liszczyk, která však v porovnání s předcházející kolegyní dopadla o poznání lépe. Rovněž v dlouhých, tentokrát tmavomodrých šatech roztančila celé jeviště. Její pohyb vycházel ze země, což se skvěle doplňovalo jak s textem písně, tak i basovými tóny. Liszczyk udržela tempo, energii i výraz, což v uvedených titulech nebyly silné stránky studentů bytomské školy. Její posluchači se ukázali ve skvělé formě, co se týká fyzických dispozic, její choreografové na rozdíl od některých našich dokázali naplnit (možná až přeplnit) pohybem scénu i hudbu, avšak chyběla jim větší citlivost, kterou dokázala předvést až tato mladá tanečnice.
Finále večera patřilo Bohemia Baletu. V choreografii nazvané V kleci s hudbou Fryderyka Chopina si Marika Hanušová pohrála se scénicko-kostýmním prvkem konstrukce krinolíny jako pomyslné klece. V ní zůstala „uzavřena“ trojice tanečníků – jemná Stanislava Pinčeková v bílém, od níž utíká David Lampart k dryáčnické Viktorii Dembické. Zatímco Pinčeková svůj úděl přijímá (její upjatost je ještě zdůrazněna vyztuženými špičkami, zatímco její sokyně tančí bosa), Dembická se odmítá s omezením v kleci smířit a podvoleným se nakonec stává Lampart. Jednoduchá hříčka milostného trojúhelníku nebyla tematicky nijak objevná, ale Hanušové se podařilo vytvořit na malém prostoru ucelenou etudu. Bylo patrné, že tanečníci se cítí v pohybu jistě a spolupráce s autorkou, která pro Bohemia Balet již vytvořila choreografie Ave Maria a Tintin a zlaté střevíce, jim jen svědčí.
Psáno z premiéry 22. dubna 2018, Divadlo Na Rejdišti.
Bohemia Balet: Premiéra 2018
O vášni a lásce (Carmen)
Hudba: Georges Bizet, Rodion K. Ščedrin
Choreografie: David Lampart
Dramaturgie a režijní spolupráce: Jaroslav Slavický
Scéna a kostýmy: Josef Jelínek
Drops
Hudba: John Zorn
Choreografie: Katarzyna Aleksander-Kmieć
Tíha bytí
Hudba: Arvö Part, Jeroen Van Veen
Choreografie: Eva Urbanová
Kostýmy: Debora Štysová
Contact Fabric
Hudba: hudební koláž
Choreografie: Bartlomiej Malarz
Ne me quitte pas
Hudba: Jacques Brel, Edith Piaf
Choreografie: Katarzyna Aleksander-Kmieć
Worse Things
Hudba: Johny Hollow
Choreografie: Katarzyna Aleksander-Kmieć
V kleci
Hudba: Fryderyk Chopin
Choreografie a kostýmy: Marika Hanušová
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?