Karel Vaněk ve své nové produkci Nostalgiáda plným právem vzpomíná, přes růžové brýle se dívá do minulosti a se slzou v oku slaví šedesáté narozeniny. Samozřejmě je stále tanečník a choreograf. Svoji kariéru začínal v Praze, i když pochází z Litvínova, ke kterému se vždy hlásí.
Studoval Matematicko-fyzikální fakultu na Univerzitě Karlově v Praze. Shodou okolností byl spolužákem významného redaktora a novináře Vladimíra Hulce, s kterým strávil i nějaký čas ve Studiu pohybového divadla Niny Vangeli. Souvislosti v naší divadelní minulosti jsou leckdy velmi zvláštní. Jsme propojeni, i když nás čas žene stále vpřed. Ale na minulost se přes všechny rady a terapie zapomenout nedá.
Letmé ohlédnutí
Karel Vaněk a jeho celoživotní, nejen taneční, partnerka, křehká, půvabná tanečnice Eva Černá (zemřela v roce 2008), zanechali v 80. a 90. letech v pražské taneční historii hlubokou stopu. Možná je neznalo široké publikum, ale pro kolegy, často začínající studenty tance ve Vysokoškolském uměleckém souboru Univerzity Karlovy, tehdy excelentním seskupení moderního tance, byli pojmem. (V souboru vyučovali Ivanka Kubicová, Jan Hartmann, Marcela Benoni, Helena Ackermannová pod vedením Antonína Schneidera.)
V Laterně magice pak odtančili sedm sezon (1984–1990). Stali se svědky revolučních dnů v paláci Adria na Jungmannově náměstí! Opravdu nezapomenutelná doba setkání všech významných aktérů sametové revoluce 1989 na scéně Laterny magiky v čele s Václavem Havlem jsou jednou velkou nostalgií.
Ale na práci „ve šrotující fabrice“ Laterny magiky a její omezený repertoár, cíleně seriálový, Karel Vaněk vzpomíná nerad. Kromě počátečních tvůrčích počinů, kdy jsme věřili, že se vývoj pohne „kapánek dopředu“. Ale ani změna lokace souboru na Novou scénu moc velkých možností a změn nepřinesla. I když pár představení trochu „na hraně“ bylo inspirujících. V roce 1990 se Karel Vaněk a Eva Černá statečně postavili na „volnou nohu“ a vydali se nelehkou cestou.
Jejich úžasným počinem bylo nezapomenutelné představení Malé modré nic s hudebníky Irenou a Vojtou Havlovými, uspořádané v divadle Rampa (scéna slouží dnes jako taneční sál v Konzervatoři Duncan Centre). Myslím, že už dlouho se něco podobného neopakovalo a možná už nikdy opakovat nebude. Byl to výjev čisté radosti z tance, ze svobodného projevu a snad začínající svobody jako takové. Vaněk a Černá také nějakou dobu trénovali se skupinou Děrevo, Eva hrála i u Niny Vangeli v úspěšném představení Requiem. Po dvě sezony spolu s Monikou Rebcovou, Janem Vomáčkou a německým choreografem Richardem Wechslerem a několika dalšími uváděli představení malých forem pod názvem New Prague Dancers.
Pak se náhle rozhodli odejít do Německa, kde měli kontakt na českého choreografa Pavla Mikuláštíka. Ten odešel z Čech již po roce 1969 a usídlil se ve Freiburgu. K jeho seskupení Choreographisches Theater se později přidali další zajímaví tanečníci včetně renomovaného Vladimíra Kloubka, skvělého mima Jiřího Sovy a mnoha dalších. Následně Karel Vaněk a Evou přesídlili do Bonnu, v roce 1997 ještě hlavního města Německé spolkové republiky, kde zůstali a stále se osobnostně vyvíjeli. Karel vystudoval produkci a Eva se po dálkovém absolvování HAMU v Praze úspěšně věnovala fotografii.
Karel Vaněk stále často dojíždí do Prahy, sleduje českou taneční scénu. Několikrát uváděl svá díla v Divadle Ponec a poslední dobou spolupracuje se Studiem ALTA v Holešovicích. Celý tým Alty je mu velmi blízký a vstřícný. Byla to právě jeho vedoucí Lucia Kašiarová, která vyzvala Karla Vaňka k vytvoření představení k jeho kulatému výročí.
Na stejné vlně, ve stejné generaci
Vaněk dlouhodobě spolupracuje s dramaturgem Guido Preussem a výtvarnicí Melanií Riester. S jejich pomocí vytvořil scénář pro čtyři aktéry – tanečníky: Moniku Rebcovou, slovenskou pedagožku a choreografku Anku Sedláčkovou, Olafa Reineckeho a samozřejmě i pro sebe.
Každý z nich je zcela ojedinělý. Téměř všichni se pohybují na poli tance již 40 let, všichni transponují nepřenositelné životní a umělecké zkušenosti. Vzadu na scéně stojí čtyři židle – křesla –, každý zaujímá svoji pozici, svoje místo. Nejdříve se všichni představují v širokých světle béžových kalhotách s výraznými puky, v tričkách či kabátcích.
Vaněk nevzpomíná a ani nechce vzpomínat na socialistické časy. Vůbec se mu po nich nestýská! Ale nelze je samozřejmě zcela vytěsnit a pominout. Takže se za nimi ohlíží s humorem a nadsázkou jemu vlastní a nechává rozehrávat dílčí sólová vystoupení jednotlivých osobností.
Nostalgiáda rekapituluje osobní situace, vazby, konflikty, ke kterým nás minulá doba dohnala. Někdy v kontextu zcela komickém, cynickém, někdy i traumatizujícím. Silná jsou pohybová sdělení a exprese Moniky Rebcové a Anky Sedláčkové, která doplňuje svoji zpověď dlouhými slovenskými monology o dětství a vztahu k matce. I Olaf Reinecke je dobrým tanečníkem, patrně nejlepším v této skupině. Bohužel se však vymyká danému tématu „socialistické nostalgie“. Možná by vedle Karla Vaňka, který zpívá komunistické hymny a animuje výlet pejska Lajky do vesmíru, byl cennější také někdo z minulé doby, kdo vyrůstal a dospíval v sovětských metodách a vynucovaného soudružského diktátu. Třeba zrovna Vláďa Hulec nebo Antonín Schneider? Třeba by pak v závěru dobře a systematicky strukturovaná kompozice vyzněla ještě více „přitvrzele“ a absurdně.
Psáno z představení 23. března 2018 ve Studiu ALTA.
Nostalgiáda
Režie a choreografie: Karel Vaněk
Dramaturgie: Guido Preuss
Choreografie a interpretace: Monika Rebcová, Olaf Reinecke, Anka Sedláčková, Karel Vaněk
Light design: Pavel Kotlík
Kostýmy: Melanie Riester
Supervize: Lucia Kašiarová
Premiéra: 23. března 2018
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace