Než vše začalo… – Zrození královny viděné růžovými brýlemi otce

Než vše začalo... (Fanny Barrouquére, Michal Heriban). Foto: Michal Hančovský.

Autor Lucie Hayashi

Francouzský mim a režisér Lionel Ménard se rozhodl sdělit divákům své vidění zázraku zrození nového lidského života. Okouzlen magií lásky, silami vesmíru, koly osudu a poezií jeviště, přivedl na scénu dítě velmi křehké, naivní a prosté, podobné porcelánovým panenkám u babičky. Téměř všechny své karty pohybu, gest, slov, hudby i scény vsadil na porozumění příběhu, eso ale naštěstí věnoval choreografii. A v ní Lenka Vagnerová opět předvedla, jak je její taneční kompozice výmluvná, ale i osvobozující zároveň.

Na scéně nás přivítá postava „Malého prince“, vypravěče a průvodce dějem (Barbora Nechanická). Sedí v hermelínovém plášti na trůnu s připevněnou kapačkou nad hlavou a slova plynoucí z nahrávky doplňuje němými gesty. Vypráví o osamělé dívce (Andrea Opavská), která si na vánočním večírku objedná pizzu, a o vztahu, který se mezi ní a poslíčkem (Michal Heriban) zrodí. Jevištní mimické ztvárnění tanečníky doslova kopíruje útržky textu z reproduktorů a přidává různé symbolické doplňky, jako např. vejce ve sklenicích, s jejichž pomocí si dvojice hledá k sobě cestu, metry vlajícího igelitu prosvíceného reflektory pro scénické přestavby a předěly, plátno s projekcí zeměkoule, nebo korunu směřující na hlavu právě zplozené budoucí „královny“ (Fanny Barrouquére). Pojízdný trůn vypadá z druhé strany jako pražský činžovní dům v nočním osvětlení, malé papírové krabice s otvory pro „beránka“ inspirované Exupérym symbolizují rozverné dary osudu – od těhotenského testu ve formě hada po plačící miminka ve finále.

Symbolů, náznaků, nápověd a návodů je ale někdy pro jednu akci až příliš. Tatáž výpověď je posilována všemi dostupnými prostředky, které se vrství a opakují již dříve řečené/zahrané/provedené. Sdělení jsou konkretizována pro nechápavce až polopaticky, čímž ztrácí hravost i iluzi a značně se zpomaluje spád představení. Náznaky humoru brzdí předvídatelná pointa, jedinečnost pantomimy pomíjí při synchronně pouštěném audio záznamu. Jako péra z gauče pak trčí popisná gesta, například propíchnutí „kapačky“ (sáčku vody se zlatou rybičkou) coby „náznak“ přicházejícího porodu.

Taktéž hudební mix Tomáše Vychytila osciluje od využívání ruchů, zvuků, úryvků známých melodií po zřejmě autorské skladby, které skrývají zajímavý potenciál – jako celek ale hudební složka nenabízí další přidanou hodnotu, jen poctivě ilustruje dramatické momenty a napomáhá jejich výpovědi, jak lze často pozorovat u pantomimické tvorby vůbec. Inscenaci chybí také výtvarník – nápady k využití fundusu a tradičně osvědčených prvků nás přivádí k formě pouliční komedie, jejíž set-up ale v blackboxu při dlouhé minutáži nestačí.

Taneční vstupy nás aspoň na chvíli odvedou od jinak víceméně popisných scének, skvěle pracují s tématem a především dávají konečně vyniknout kvalitám svých interpretů. Strach z příchodu potomka, ve kterém se nastávající maminka málem utopí, je zpodobněn něžně a dojemně. Dosud herecky nekompromisní a věrně svéhlavá Andrea Opavská se zoufale láme v kolenou, Michal Heriban jí sekunduje jako pozorný manžel, zamilovaný blázen i skvělý taneční partner. O to formálněji a zbytečně působí následující výstup s loutkou v životní velikosti, kterou manipulují všichni účastníci. Další lahodná pohybová kreace nás čeká při duetu tatínka s narozenou dcerou. Fanny Barrouquére zde působí křehce, lehce a naivně rozehrává svůj rejstřík lyricky vláčných pohybů. Troufám si tvrdit, že kouzlo, magii a poetiku emocí, vztahů a lásky dokázala Vagnerová zkoncentrovat do těchto několika minut výstižněji než v celé rozvleklé inscenaci.

Pohled růžovými brýlemi na svět končí s příchodem první zkoušky, kterou rodině Osud / Malý princ uštědří. Zde se naplno odhaluje neukotvenost této postavy, která je i není součástí děje, a náročnost hereckého ztvárnění pohybujícího se mezi patosem, afektem i sarkasmem. Nelze určit, zda se jedná o problém dramaturgického konceptu a libreta, kam až sahá režijní záměr či zda je problém v interpretaci této role, která místo aby příběh vyprávěla, je jím sama spíše manipulována. Část z toho mohla způsobit premiérová tréma Barbory Nechanické, jejíž projev si tak nezadal s jemnou mimikou jevištně zkušenějších kolegů, a jistě tak odpadne při dalších reprízách.

Na projekci vidíme zatmění Slunce a jevištěm se začnou prohánět noční běsi v bílých hávech. Čemu konkrétně musí rodina čelit, se nedozvíme, hudba a tanec však mají nahánět hrůzu. Naštěstí síla rodiny vše překoná, Země se zase začne otáčet a dětský pláč se najednou ozývá hned ze tří krabic/postýlek. Závěrečný obraz patří „královně“ usazené na trůnu, první dceři, která má moc rozdávat štěstí své rodině. Zřejmě je to obraz „Manon, až bude dospělá“ , jíž Lionel Ménard celé dílo věnoval.

Palubní deník devítiměsíční plavby s titulem Než vše začalo… stojí rozkročen mezi rodinným představením a pouliční divadelní podívanou, pro obojí mu však chybí nadhled a zkratka, kterou by ocenil i dospělý seriózní návštěvník kamenného divadla.   

Psáno z premiéry 24. listopadu 2018, Divadlo Komedie, Praha.

Než vše začalo…
Režie, koncept, námět, dramaturgie: Lionel Ménard
Hudba: Tomáš Vychytil
Pohybová spolupráce, choreografie: Lenka Vagnerová
Light design: Michal Kříž
Hrají: Fanny Barrouquére, Andrea Opavská, Barbora Nechanická, Michal Heriban
Premiéra: 24. 11. 2018