Letní baletní koktejl aneb Věříme ve sdělnost tanečního umění?

Baletní koktejl (Barbora Bielková, Doychin Dochev). Foto: Kuba Jíra.

Po loňském úspěšném účinkování na Open Air na Biskupském dvoře se Balet Národního divadla Brno letos připojil k souboru Opery a využil prostor historického nádvoří hradu Špilberk k uvedení představení s názvem Letní baletní koktejl. Večer, složený ze tří nových choreografií vytvořených speciálně pro tuto příležitost, má ověřenou dramaturgii spojující téma milostné, politicky aktuální a závažné se závěrečnou humornou nadsázkou.

Otevřené srdce

Nádherné nadčasové šansony Jacquese Brela inspirují k choreografickému zpracování svou vroucností a naléhavostí. Každá píseň je vlastně malým dramatem, odžitým a otevřeným srdcem interpretovaným. Pod názvem Bonsoir Brel připravila choreografka Markéta Pimek Habalová taneční báseň s mottem: „V kterýkoliv čas a na jakémkoliv místě…lidské vztahy láskou a deštěm protkané…“.
Pod rozprostřenými novinami se tísní a před deštěm se schovává skupinka šesti náhodných kolemjdoucích. Spolu s Brelovými šansony vytančí každý z nich svůj vlastní příběh či náladu. První tanečně nabité mužské sólo má komický nádech. Milostný duet je plný konfliktů a trápení z neporozumění. Testosteronový machistický jedinec opovrhuje všemi kolem sebe a od života si bezohledně bere vše. Něžná, hravá, mladá láska, která strhne všechny kolem – to jsou témata, o kterých Brel zpívá a Markéta Habalová je dokáže pohybem naplnit, citlivě prožít intimní výpovědi a zasáhnout diváka ryzím člověčenstvím. Šestice tanečníků je vybrána typově přesně a souzní společným dechem.

Srpen 1968

České historické „osmičky“ je třeba připomínat už z toho důvodu, že jsou součástí naší národní historie i konkrétních osudů běžných lidí, nás všech. Samozřejmě, že kromě sdělovacích prostředků se stávají námětem řady různě pojímaných uměleckých děl. Padesátileté výročí okupace Československé republiky mnohé kumštýře nenechalo v klidu. V Brně ho připomnělo Divadlo Bolka Polívky happeningem na Jakubském náměstí, osudy Jana Zajíce ztvárnil Martin Dvořák se svým souborem ProArt jako pouliční taneční divadlo.
Šéf Baletu NdB Mário Radačovský si zvolil rok 1968 a ve stejnojmenném titulu ukázal na osudu dvou mladých lidí jejich rozdílný přístup k tomuto tragickému momentu naší historie. „Politických“ baletů nemáme v historii mnoho, ale některé z nich se skutečně proslavily a ve své době ukázaly možnosti angažovanosti a lidského apelu. Vzpomeňme například Joossův Zelený stůl či Ogounovu Hirošimu.
Radačovského inscenace začíná za zvuku tanků nad ránem 21. 8. 1968, kdy se probouzí mladá dvojice, zpočátku vyděšená. Scéna využívá konkrétních rekvizit – židlí, kufrů, lože, panenky. S nimi také choreograf velmi realisticky zachází. Kufry symbolizují možnost emigrace, panenka zase strach o budoucnost mladé rodiny. Radačovský pracuje s dobovými rozhlasovými nahrávkami, filmovými dokumenty ze srpna ´68 i následné normalizace, jako by nevěřil tanci samotnému. Z dvojice aktérů je žena tou citovější, akčnější i revolučnější. V duetech – jednotlivých obrazech – na hudbu Mahlera, von Suppého a Belliniho se objeví zajímavé taneční nápady, ale dějový posun se odehrává pouze skrze různé divadelní, netaneční prostředky.
Muž je pro ženu zpočátku oporou, poskytuje jí útěchu. Opět přichází dunění tanků, na jevišti se dlouho nic neděje, až muž vstoupí za řečnický pult a karikaturou normalizačního státníka gesty „mluví“ k národu (oč rozpohybovanější byli Joossovi diplomaté!). Žena se pak objevuje v rudých šatech s páskou přes oči jako ztělesněná spravedlnost, zoufalá a poražená. Vše nakonec vyznívá realisticky popisně, i když oba zkušení interpreti Klaudia Radačovská a Martin Svobodník se snaží, co jim síly stačí, vnitřním napětím oživit své schematické postavy.

Humorné podtexty

Kdo trochu zná Martina Svobodníka, už předem od něj očekává něco „bláznivého“, co diváka pobaví. Tentokrát vytvořil dílo edukativního a zábavného charakteru s názvem O hudbě a tanci. Již na samotném začátku přicházejí na jeviště mladí „skautíci“ se žlutými šátky kolem krku a žlutými podkolenkami, kteří na Mozartovu hudbu cvičí jakousi ranní rozcvičku. Vtipný komentář objasňuje divákům smysl divadla a baletu, ze sokolů se stávají klasičtí tanečníci ve slavné polonéze z Čajkovského Labutího jezera. Neustále repetované pohyby, akademický přístup, závěrečné zpomalení a různá nedorozumění, to jsou prvky, které diváka stále baví. Na téma houslového pizzicata Benjamina Brittena vznikají hravé pánské a posléze dívčí pohybové variace. A v tomto okamžiku jako by choreografovi došel dech. Na Schubertovu píseň pro kontratenor už sólista v bílém trikotu tančí bez zvláštního pohybového nápadu a pak už jen proti sobě stojí zlo a dobro umocněné Stravinského a Mahlerovou hudbou. Dva zamilovaní si nasadí velké plovací kruhy v podobě bílých labutí a elektronická industriální hudba Nine Inch Nails vrcholí hrou zmítajících se těl až do nástupu „zásahové jednotky“, kdy se vracíme k „překladu“ úvodní Mozartovy písně. Choreograf opět více sází na různé výrazové prostředky, ale do finále už s nápady nevystačí.
A tak divák po zhlédnutí večera odchází poněkud nejistý. Balet NdB má výborné interprety, od letní podívané pod širým nebem snad někdo může čekat uvolněnější přístup, přesto je rozpačitou vstupní vizitkou baletního souboru do nové sezóny. Vyvstává tu totiž zásadní otázka: Věří tvůrci tohoto večera (s výjimkou Habalové) ve skutečnou sdělnost tanečního umění?  

Psáno z premiéry 31. srpna 2018, nádvoří hradu Špilberk, Brno.  

Bonsoir Brel
Hudba: Jacques Brel
Choreografie: Markéta Pimek Habalová
Kostýmy: Elizaveta Shibaeva
Premiéra: 31. 8. 2018

1968
Hudba: Gustav Mahler, Franz von Suppé, Vincenzo Bellini
Choreografie: Mário Radačovský
Tančí: Klaudia Radačovská, Martin Svobodník
Premiéra: 31. 8. 2018

O hudbě a tanci
Hudba: P. I. Čajkovskij, Gustav Mahler, W. A. Mozart, Nine Inch Nails, Franz Schubert, Igor Stravinskij
Choreografie: Martin Svobodník
Zpěv: Pavel Schmidt
Klavír: Petr Duchalík
Premiéra: 31. 8. 2018